Blogy

 

Ruční  občanská  radiostanice Albrecht pro pásmo 28 MHz ( CB - band), se používala na cesty do terénu a nezadala si velikostí s prvními mobilními telefony užívanými zejména v podnikatelské sféře.
Tento článek je částečně vzpomínkou pro naši starší generaci a možná překvapením pro generace mladé. Přesto je jeho hlavním středobodem něco, co bych za normálních okolností nezaznamenal ani já, kdyby nepřišla jistá náhoda. Je důkazem toho, že ne vždy je žádoucí, aby lidé věděli vše a zvlášť tehdy, když z toho stát, nebo nějaká firma nemá žádný slušný finanční přínos. Pro mě je vzpomínkou na dobu, která byla naprosto vyjímečná i fantastická a je úplně něčím jiným, než dnešní komunikace.
Nuže, když se vrátíme až do 70. let 20. století, tak se zdá, že komunikace mezi lidmi na větší vzdálenosti nebyla ani nijak důležitá. Občas se někam poslal poštou nějaký ten pohled, nebo dopis, či vyjímečně snad i balík, ale s telefonem to nebylo tak horké a ani nikoho nenapadlo, že by měl sloužit něčemu jinému, než hlasovému rozhovoru. Bylo běžné, že telefony ( pevné linky) byly nedílnou součástí všeho, co se týkalo zaměstnání, ale mezi lidmi nešlo o nijak rozšířenou věc.
Když bylo třeba zavolat nějakou pohotovost, nebo přeci jen třeba i příbuzným někam dále, tak byl obyčejně na blízku nějaký ten soused, který vás nechal za určitý malý poplatek zavolat od sebe. Další možností pak bylo si někde na obci, ale i ve městech zavolat z nějaké pošty, či případně se snad slušně vetřít vyjímečně i k telefonu v nějakém krámku, nebo hostinci apod. Ale, o tom spíše tuším, než vím. Ostatně, nejde o osobní záležitosti, protože jsme v sedmdesátkách vlastně telefon doma měli.

Běžný obsah interiéru telefonních budek pevných linek obsahoval mincovně - časový telefon. Kasa byla často předmětem zájmu zlodějů i vandalů.
Vzrůstající počet obyvatel i stále sílící potřeba komunikace nakonec především v 80. letech vedl k obrovskému boomu telefonních budek, kdy však bývalo běžné, že ne vždy bylo možné, se z každé z budek dovolat a obvykle bylo třeba mít v ruce i dostatečný počet drobných mincí, na které byly telefonní automaty především dělány. Ruku v ruce tu totiž kráčela zlodějna s vandalismem a rozlámané, nebo ustřižené sluchátko se tu a tam objevilo stejně tak, jako poničená pokladnice ve spodní části automatu.
A tak se mnohdy nakonec přeci jen vyplatilo spíše dorazit na poštu, kde vám cenu hovoru vypočítali na samotném závěru a nemuseli jste si hlídat výzvy k vložení další mince. Na naši mělnické hlavní poště k těmto potřebám sloužilo patro, do kterého dnes vede zcela opuštěné staré kamenné schodiště. Jsme nyní svědky stavby nového pavilonu v mělnické nemocnici, tak vězte, že i ten malý baráček, co tam dnes stále vedle ještě opuštěný stojí, tak byl také určen těmto spojovacím službám.
Podobně pak bylo možné volat i z dnes již zaniklých pošt, jako byla ta blatecká v ulici Jiřího z Poděbrad poblíž nádraží, nebo donedávna ta u restaurace, které stejně nikdo místní neřekne jinak, než ,, skleník" atd.


Ještě v lednu 2017 jsme měli na Mělníku několik telefonních budek s pevnými linkami, které zažily svůj boom na přelomu 80. a 90. let 20. století.
https://soutok.blogspot.com/2020/01/vzpomenete-si-jeste-na-telefonovani-z.html

Později si však lidé uvědomovali, že navštěvovat pošty není také zrovna ideální, s budkami je občas problém a zejména tam, kde žili nějací nemocní, nebo staří lidé, tak docházelo k vyšším poptávkám po vlastních telefonních pevných linkách. Ovšem, vznikaly tak dlouhé seznamy zájemců a uspokojení potřeb bylo někdy na měsíce, až na léta.
Mladí lidé v té době přeci jen takové potřeby až neměli, a tak zůstávalo u těch hovorů z automatů a pošt, případně od nějakého souseda, se kterým musel být člověk ovšem zadobře.

Pevné telefonní  linky se zřizovaly ještě na konci minulého století. Osobně se mi nejvíce líbili slovinské telefony  ISKRA. Jeden takový přesně v tomto barevném provedení jsem si tuším v roce 1995 nainstaloval.

Shodou okolností mi bylo souzeno, se také dostat k firmě, která se montážemi pevných linek a dodávání koncových přístrojů mimo jiné zabývala. Dlouho jsem se myšlence vlastnit takový aparát docela bránil a nepovažoval to za důležité, ale když s něčím pracujete, tak vám to obyčejně nedá. Ostatně, ona se mění i lidská filosofie. Někdo je rád, že o něm nikdo neví a nikdo ho neotravuje, ale nakonec je také rád, když třeba slyší nějaký hlas domova.

Ovšem, řekněme si zejména my starší na rovinu, že pokud slouží telefon nám, tak je to dobře, ale běda, jak volá někdo nám, nebo nám dokonce něco nabízí. To ho nějak slušně pošleme někam a říkáme si, že až budeme něco potřebovat, tak si to zařídíme.

CB anténa pro pásmo 28 MHz, které se říkalo pětiosmina.
S telefonem však přeci jen přišlo něco, co na jednu stranu činilo život jakoby bezpečnější. Bylo možné ihned zavolat pohotovost, bezpečnost, hasiče, nebo něco vyřídit a samozřejmě to přineslo také určitý typ hovorů v rámci příbuzenstva i případně přátel. Nic jiného než hovor a nepopulární záznam hlasové zprávy tehdejší telefon nenabízel. Ale, člověk měl pocit, že jeho komunikaci nikdo neodposlouchává.
Pak se jednoho dne stalo to, co bych asi nikdy nezaznamenal, nebýt náhody. Asi bych pak, jako naprostá většina národa vzal jednoho dne na vědomí, že tu máme přelomový vynález v podobě mobilního telefonu, kdy již vůbec nejsme omezeni prostorem domova a navíc můžeme užívat hlavně SMS zprávy, kdy si každý přečte informaci ve chvíli, kdy má na ni čas.
Poznal jsem totiž při jedné návštěvě rodičů, že existuje také nějaká občanská radiostanice, kde se za hovory vůbec nic neplatí, každý slyší na kanálu každého, pokud je dostatečně blízko a muži tam na základě různých zvyklostí provádí hovory, jako někde v restauraci a i ženy besedují třeba o kuchařském receptu. Krom toho občas užívají tyto stanice kamioňáci, když projíždí městem a žádají dobrovolníky o rady, nebo i taxikáři a nakonec i ten obyčejný Fanda volá manželce, že je za chvíli autem doma, tak ať mu otevře vrátka. Prostě to byl naprosto každému otevřený svět bez soukromí, kde jen bylo třeba zvážit,co si můžete dovolit vyslovit.

Jedno z prvních vysílání na Ještědu.
To již byl nějaký rok 1997, když jsem dostal darem tátovu první radiostanici, kterou jsem měl užívat k neplaceným příbuzenským hovorům. Ale, člověk je tvor, který často dělá to, co vidí jinde u jiných kolegů. Pro někoho opravdu byla bytová radiostanice a druhá v autě tím, co mu úplně postačovalo, ale pro mnoho lidí to tím opravdu nekončilo. Ti si uvědomovali obrovský společenský i zeměpisný potenciál. Sám dodnes vzpomínám, jak jsem v pátek večer slyšel jakousi skupinu asi 30 lidí u táboráku na Černé Studnici u Jablonce nad Nisou a jeden měl samozřejmě v ruce mikrofon, kterému jsme říkali mike ( majk), což je obyčejný anglický překlad.
Najednou se ozvalo : ,, Prosím o klid, máme tam Znojmo !" To se ví, to byla dálka a až z Jizerek. To bylo neskutečné hobby. Čtveřice chlapů z Brna udělala autem kolečko přes Tábor, Příbram, Kladno, Mělník, Jičín, Hradec Králové domů a s každým zájemcem z vozu komunikovala. S některými se osobně setkávala a i my jsme si zajeli na místní benzinu Shell, abychom se pozdravili, trošku pokecali a jeli na takzvaný portejbl. To je místo někde na kopci, odkud vysíláte a přijímáte ostatní. Obyčejně je pochopitelně lepší, než vaše domácí stanoviště.
To už jsem měl také takzvanou ručku ( první obrázek), která mi umožňovala třeba jet na kole a domluvit se od stodoly nad Kokořínem na cestě do obce Jestřebice domluvit domů. Tak se rodila mapa míst, kdy si lidé pro zábavu testovali, odkud že se v okolí domluví domů, nebo na zrovna přítomné kamarády na svém základním kanálu.

Vrátenská hora vždy patřila k našim nejoblíbenějším.
Zprvu se lidé domlouvali trošku zdlouhavě, protože když vám někdo řekl, že je Jirka Dymokury a volá z domova, tak ne každý věděl, kde to vůbec je. Jenže se vše zlepšovalo. Pořádaly se srazy různých regionálních formátů, kde měl každý na hrudi visačku se svojí volačkou. Vznikaly kluby, byl tu i časopis pro Čechy a Slovensko. Vznikaly expedice, které se mnohdy účastnily různých soutěží i nesoutěžních akcí vyhlášených kluby. I sem pronikla mapa lokátorů, aby posádky mohly do svých později soutěžních deníků psát snáze svá spojení.
O tom všem jsem vlastně již psal v článcích ..... 
https://soutok.blogspot.com/2017/01/pred-20-lety-se-u-nas-objevila-technika.html

https://soutok.blogspot.com/2019/01/a-bylo-to-snad-nejkrasnejsi-obdobi.html


Časopis Výzva na kanále se vydával v Hradci Králové pro Českou a Slovenskou republiku. Jednou za čas byl jeho součástí seznam volaček, který připomínal telefonní seznam. Jeho smyslem bylo jednak zjistit, kolik zájemců se v jakých částech republiky nachází a na jakém kanále je pravděpodobně můžete někdy objevit. To oceníte, když někde cestujete, protože tito lidé vám ochotně poradili, nebo i pomohli.
Své zážitky z portejblů jsem obvykle zasílal do CB klubu v České Lípě a nejeden článek se kvalifikoval i do tohoto časopisu. Kolega měl spíše na starost soutěžní deníky, ale i sem vstoupila velmi rychle technika PC, zrodil se program pro měření vzdálenosti i vlastní komunikaci a stačilo tedy deník jen elektronicky odeslat. O čem jsem psal ? Atmosféra akcí, o nejdelších spojení, nebo třeba i o tom, jak jsme navrhli hvězdárně na Kleti ( také jednomu nadšenci, který si krátil noční službu) zkoušku spojení ručkou.
Pracovník hvězdárny poprosil o rádiový klid a já to na vzdálenost asi 188 km tou ručkou na prvním obrázku zkusil. Nutno říci, že jsme pro ručky užívali takový trik, kterému se říkalo protiváha. Šlo o to, že se na pendrek navlékl za očko cca dvoumetrový drát ( lanko v izolaci),který se spustil k zemi a signál na příjmu významně vzrostl. Bez tohoto triku byla stanice spíše takovou hračkou někam do lesa při hledání hub na domluvu.
Tak, domluvili jsme se na hranici možností, ale byla to radost. Nevýhodou bylo, když jste tyto stanice testovali v železobetonových stavbách. To byl potom problém se domluvit na kilometr. Však nám také někdy lidé měli za zlé, že neodpovídáme dost přesvědčivě na dosah těchto stanic, ale to opravdu byla věda a záleželo na celém množství faktorů.

Tak nějak se dalo říci, že za dobrých podmínek na kopci, bylo možné těch 200 km a se směrovou anténou dokonce i 350 km. Nedílnou součástí těchto vysílání byly i srazy. Jak jsem již psal, tak v takovém Sloupu u České Lípy se sešlo až 300 lidí od Šluknova po Prahu a v kuchyni autokempu si nasvé přišli i podnikatelé s jídlem, protože se obvykle připravila dvě hlavní jídla i nějaká ta polévka a samozřejmě nechybělo pivo a nealko pro řidiče.
Ze soutěžních akcí to byla například celoroční CB liga, Letní polní den a z nesoutěžních byly nejkrásnější Rozhledny. To nikoho nezajímalo, zda si zrovna děláte nějaká soutěžní spojení do ligy, ale v půlnoci musel být na vybraném kanálu klid. Posádky si předávaly obvykle kolem 21. 6. štafetu kolem republiky a v potvrzovacím kole v 1 hodinu vyprávěly do éteru, koho slyšeli a jakou kvalitou. Našli se občas vyjímečně i nějací mazálkové, kteří chtěli akci nějak překazit, ale obvykle pro výšku rozhleden v terénu neměli vůbec šanci.

Pracoviště naši expedice v počátcích techniky PC, kdy jsme užívali i dodávkového vozu.
Starší chlapi a důchodci obvykle až na vyjímky na kopce moc nejezdili, ale měli takzvaně akce, kterým se říkalo kolečko. Jedno probíhalo například v okolí Varnsdorfu, kde jej odstartoval Jožka Varnsdorf a jmenovalo se Noční můry. Probíhalo od půlnoci asi do jedné a místní si předávali štafetu a zdravili se. Samozřejmě, že jsem slyšel jen ty volačky, které bydlely výše v obcích na kopci. Potěšilo mě, když jsem se domluvil i s Rumburkem, ale aby to bylo opravdu na rozhovor, tak to až později z Vrátenské hory.
Kolem Kolína zase měli dědkové akci ráno od čtyř hodin a přelévalo se to zdravení až k Lysé nad Labem, a pak směrem k Vlašimi. Samozřejmě člověka zajímalo, co vše slyší a kam až se domluví. Ale, opravdu jsem o tom mnohem více napsal v článcích v obou odkazech. Tam vysvětluji i to, proč toto hobby po několika letech vlastně tak zaniklo. Již jsem zase v časové tísni. Neděle odpoledne.

Takto udělovali organizátoři různých akcí diplomy za úspěchy.
Nakonec se tedy podmínky díky jedenáctiletému slunečnímu cyklu zhoršovaly a pokud bylo dříve tuto možnost provozovat po celý den, tak pak už to bylo jen večer a někdy již ani to ne. Občas se utvářely podmínky, kdy se i tady odrážela frekvence od vrstvu Es, a pak bylo možné udělat spojení třeba do Charkova, nebo s naši expedicí za Polární kruh, či do Chorvatska. I taková spojení se dařila. Expedice samozřejmě zasílaly ony známé radioamatérské QSL lístky, ale já tento článek nepíši proto, abych tu ofocoval nějakou sbírku trofejí, ale bych představil něco, co mi málem také uniklo

Ostatně, to už se prosazoval hodně mobilní telefon, který doputoval mezi širší veřejnost, ale doba, kdy jsme si hráli s vysílačkami a vším, co k tomu patřilo, tak ta byla fakt božská. Síbíčkáři, jak se nám říkalo, byli totiž jednou velkou armádou, kde si všichni tak nějak rozuměli.

V Holicích se předávali těm nejúspěšnějším ceny na nejhlavnější celorepublikové akci, kterou byl sraz radioamatérů a síbíčkářů.
Tak jsme si připoměli období, které tu bylo mezi dobou, kdy končily pevné telefonní linky a ještě nebyly mezi širší veřejností mobilní telefony. Na samotný závěr dnešního článku si vás dovolím pozvat na nejnovější videa, která jsme včera dával na svůj youtube kanál. Vybral jsem taková bezpracná spíše na relax. Do hraní se stříháním a podbarvováním muzikou a výroby náročnějších videí se mi z časových důvodů nechce, ač plán by byl. To stojí moc a moc času a nevýhodou je, že tady prostě jen píšete, ale tam už se stříhá, spojuje, vkládají titulky, upravuje hudební doprovod a ještě pořád to možné porušení autorských práv při použití takové hudby, která se vám líbí.
https://www.youtube.com/watch?v=_Kgfp_9RQVc

https://www.youtube.com/watch?v=IoChN-vSg_U

https://www.youtube.com/watch?v=6uValbhvvHI

https://www.youtube.com/watch?v=23Ad5HRJEbY

https://www.youtube.com/watch?v=8z-HarIGz3w



Jeden s QSL lístku dorazil z Blanska za spojení s členem CB klubu Blansko. Šlo o spojení se sídlištěm vysoko nad údolím řeky Svitavy z naši Vrátenské hory.
Pohodový vstup do prvního pracovního srpnového týdne !

Na úvod musím čtenářům oznámit, že jsem ve včerejším článku zcela překopal fotogalerii. Byl dokončen již poměrně pozdě, mnoho fotografií bylo samozřejmě třeba zarovnat a tentokrát poměrně dost, tak jsem to před chvíli ještě rovnal. Něco jsem přidal a u zámku v Moravských Budějovicích je popis. Pojďme na dnešek, ať už tu koncovku neodkládáme.
V pátek jsem tedy bohužel zbytečně až pozdě večer dorazil ze Znojma a v hlavě bylo ještě jedno přání. Bylo to strašné přemáhání, protože jsem věděl, že pondělní ráno už patří práci a sobota byla regenerační. Jenže, kdy jindy jet někam daleko, než zcela pohodlně bez velké dopravní zodpovědnosti v ceně paušální Jízdenky na léto ?
Ani jsem ještě nepočítal, o kolik tisíc korun více bych zaplatil za všechny ty cesty na základním jízdném. A také jsem si byl vědomý, že bych si lenost při vyjímečné příležitosti vyčítal. Vždyť šlo o dálkový výlet zdarma. Můj sen se jmenoval město Jeseník. Však již člověk navštívil Rýmařov, Bruntál, Krnov, Praděd, Karlovu Studánku, pár vodopádů, tak už ten Jeseník opravdu moc chtěl. 
Původně jsem měl výlet vymyšlený tak, že bych mohl navštívit tamní krápníkové jeskyně v katastru obce Lipová, které nesou název Jeskyně Na Pomezí. To jsem si však rozmyslel, když jsem viděl nádhernou fotografii  Vysokého vodopádu na Studeném potoce. Jistě bylo přítažlivé oboje, ale to jsou ty chvíle, kdy z nějakého důvodu dáme něčemu přednost. Ovšem, takový výlet navíc znamená přestup na autobus, a po 20 minutách jízdy ještě celkově  3 hodiny turistického pochodu do kopce a nazpět.

Situaci mi hodně zjednodušil fakt, že neděle je jediným dnem, kdy autobus do obce Bělá nejezdí a navíc jsem ani neměl chuť, se v samotném závěru před pracovním dnem na cestách nějak dlouho zdržovat. Bylo to tedy tak akorát poznat samotné město, nakoupit suvenýry a snad ještě dát tamní slavné lázně, kde se kromě Karlovy Studánky léčil náš prezident Václav Havel. Ovšem, to je jen velmi povrchní pohled a ve skutečnosti toho čekalo mnohem více.

Měl jsem také počítat s deštěm, ale nic takového tam nebylo. Vyjel jsem tedy svoji zlatou ranní spojí v 5.40 hodin do Kolína, kde to bylo v neděli ráno v 6.40 hodin, jak po vymření. Měl jsem opět 20 minut času, a tak jsem fotil aspoň vlaky i autobusové nádraží venku za budovou, odkud jezdí třeba linka s výhledy do historického městečka Kouřim.

Autobusák v Kolíně.

Naštěstí, se už začali scházet lidé, kteří chtěli jet hlavně mým rychlíkem ve směru na Ostravu, nebo do Prahy. Tady mám zase takovou veselou náhodnou příhodu. U pokladen se ojevil zajímavý objekt a ač jsme se spatřili na nástupišti, kde jsem již nervozně přešlapoval vyčkávaje příjezdu vlaku Silesia, tak jsme v překvapivě přeplněném vlaku oba skončili ve stejném kupé u nějakého studenta kartografie.

Nu, asi 35 letá učitelka mateřské školky, jak se později ukázalo, byla tak trošku, jako z jiného světa. Stále řešila po mobilu nějaké elektronické problémy kolem jisté jízdenky, které prý jela osobně vyřídit až daleko na Moravu a nakonec požádala studenta o spolupráci.  Situace pak byla chvíli pro mne lehce nudná, ale, po ne zrovna úspěšném vyřešení, byl pak dotyčný ženou vyzván, aby se lehce rozpovídal.  Studoval kartografii a jelikož mapy mám také rád, tak už se situace zlepšila. 

Pak už bylo třeba ještě přijít s otázkou na obor mladé ženy, která s tím tak trošku počítala a projevit uznání k jinak opravdu odpovědné práci.  Přiblížila se má tentokrát nezvykle celkem brzy koncová výstupní stanice Zábřeh na Moravě a ani se mi nechtělo věřit, jak tu jsem zase brzy, a jak mi cesta v kupé utekla, aniž bych sáhl do batohu po nějakém rozptýlení. Ostatně, je zajímavé sledovat, jak roviny Pardubicka s výhledy až na Krkonoše i krásnou Kunětickou horu vystřídá hluboký les s meandry řeky Orlice, a pak se po projetí České Třebové znovu zakousnete do hlubokých zelených údolí zdravého hustého lesa.

Stanice v Zábřehu na Moravě mě učarovala zajímavou kombinací staré i nové budovy, kde bylo jako mnohde plno všelijakých služeb a krámků. Pakliže Silesia vyjela z Kolína v 7.01 hodin, tak v Zábřehu jsem byl načas v 8.20 hodin. Přitom, nádraží je tu již jako brána do přírody. Měl jsem totiž skoro půl hodiny času, než mi jela již finálová spoj s odjezdem v 8.49 přímo do Jeseníku, a tak jsem se šel podívat na nedaleko řeku Moravu, která pramení na úpatí Kralického Sněžníku


No není to krása ? Stačil jsem srnku vyfotit mobilem asi pětkrát.


Říčka Morava v Zábřehu na Moravě.

Přímý příchod k nástupištím za budovou. Vlevo je autobusové nádraží.



Můj vlak s odjezdem v 8.49 a příjezdem do Jeseníku v 10.17 hodin.

To jsme již jen čekali na nějaký rychlík od Olomouce a Ostravy, a pak přišla pohádka. Tato trať totiž nese přezdívku Slezský Semmering a svezení po ní je pohádkou. Lehce se to podobá trati z Olomouce do Bruntálu a Krnova, ale je to zase jiné.

Zrovna to mám tady při ruce. Holba z hor.  Produkt z pivovaru Hanušovice na spodním obrázku. Skvělé pivo, které mi připomíná tento výlet. Ale, tak které pivo dnes není dobré ? Moc jich není.

https://www.kudyznudy.cz/aktivity/slezsky-semmering-horska-zeleznice-v-jesenikach

To se nedalo odolat. Já musel fotit z vlaku, jako blázen a doufat, že snad něco vyjde. To byla nádhera. Ale, stejně je nakonec člověk rád, když je zase na tom našem kopečku v Polabí, kde je teplo po celý rok, skoro neprší, slunce svítí a zapadá až opravdu třeba i kolem 21. hodiny za hodně vzdáleným kopcem.

Je příjemných 10.20 hodin dopoledne a člověk je na místě. Odtud koukáte už na Praděd, který je z Mělníka vzdušnou čarou vzdálený rovných 200 km. Mimochodem, pokud si někdy vyjdete s tranzistorákem do České ulice pod Němým kancem, kde bývala fortna do středověkého města, tak se vám možná ještě podaří naladit na frekvenci 106.8 MHz vysílání ČRO - Olomouc právě z Pradědu.
Vydal jsem se tedy městem, abych tu něco vyfotil a má cesta vedla dolů do centra města, které je v údolí, a pak do turistického centra poblíž.


Vlakové nádraží Jeseník.



Jeseník je sice hlavní a často i konečnou stanicí, ale trať odtud pokračuje i v severním směru přes polské Glucholazy do Krnova a potažmo Opavy i Ostravy. Vlaky tedy končí v Krnově.



Říčka Staříč. Vlévá se  jen o něco dále do říčky Bělé, která teče do Polska.
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Bl%C3%A1_(p%C5%99%C3%ADtok_Kladsk%C3%A9_Nisy)















Tak to je ono. místní turistické centrum, kde mají opravdu plno krásných suvenýrů. Samozřejmě jsem koupil vizitky, ale velikou radost mi udělaly radost lentikulární pohlednice a hlavně panorama z Pradědu s popisem hor. Jak již víte z jeho návštěvy před několika lety, tak je možné vidět Sněžku i Vysoké Tatry. To vše je na pohlednici popsáno vrchol od vrcholu. Pokud jsem vás letos o dovolené rozmazlil takovými městy, jako je Kroměříž, nebo České Budějovice, tak Jeseník je samozřejmě trošku skromnější, ale svým způsobem tady obehnán horstvy takový útulný.
Je toho kolem mnoho nepoznaného a zajít se dalo i na nedalekou rozhlednu Zlatý Chlum. Ta mi zase připomíná časy, kdy jsem byl vášnivým síbíčkářem. Jedna krásná mimosoutěžní akce nás posílala na různé rozhledny v celé ČR. Jejím účelem bylo vysílačkou předat signál podle sestavené trasy po různých rozhlednách kolem republiky zpět na startovní rozhlednu. Ve druhém potvrzovacím kole jednotlivé posádky hlásily, které rozhledny byly u nich slyšet, a jakou kvalitou. Pořizovali jsme tehdy občas i nahrávky z akce a samozřejmě byly některé takto aktivní volačky známé.
Co člověk, to volačka a nechyběl dokonce i seznam podobný tomu s pevnými telefonními linkami, kde účastník přiznával kanál, kde bývá nejčastěji k zastižení. Ten byl součástí časopisu Výzva na kanále. Nu, již dlouho jsem o tomto fantastickém hobby z období boomu cca let 1996 - 2008 nepsal. Ty články tu jsou, o tom, co vše to obnášelo.

Infocentrum ve středu města.






Místní vodní tvrz Jeseník.




Upomínka na kruté čarodějnické procesy na Jesenicku, které neskutečným způsobem povraždilo neuvěřitelné množství nevinných žen a jen náhoda, štěstí a odhodlání s odvahou dostat stížnost několika žen na správná místa učinila konečně přítrž těmto zvěrstvům.

Pohled z centra města na Praděd.




Já se pak vydal po modré značce ještě k Priessnitzovým léčebným lázním a sanatoriu. Sice tu jezdí dokonce i linka která propojuje nádraží ČD s autobusovým nádražím v centru a lázněmi, ale jsme přeci turisté, ne ? Ostatně, chodí tu davy lidí a ten pejsek níže mi zapózoval díky početné rodině majitelů z Domažlic.







Priessnitzovo sanatorium léčilo i  prezidenta Václava Havla.




Také tady bylo IC, ale bohužel mělo zrovna polední pauzu. Jen o kus dále je točna autobusu MHD.



A tady máme opět Praděd, ale tentokrát ne z centra města, nýbrž od lázní výše. Že je daleko ? Nu, nerad, ale toto už mě přinutilo sundat batoh a vytáhnout přibližovací fotoaparát.









Přímo u sanatoria to s výhledy na město není žádný zázrak, ale přišla jedna možnost. Není to zase tak daleko, ač je kopec dolů prudký a nebudu čekat přece na autobus. Když to stihnu do 13.01 hodin, tak to bude paráda. Vrhám se tedy do zrychleného přesunu a občas vbíhám stranou do louky, kde asi 30 metrů od cesty objevím dvě odpočinková a výhledová místa na Jeseník.






Mám radost, že jsem to stihl a dnes opravdu nebyla již nálada tu něco dalšího poznávat. Jen jsem si mylně myslel, že by mohlo jet méně lidí, než v 15.01, ale  později se ukázalo, že tento vlak nejede jen do Zábřehu, ale mnohem dále přes Olomouc takovou oklikou do Brna.

Tady mi paní ukazuje zajímavý batoh s kocourem. Jedou s ní ještě dva chlapci, které vezou rybářské pruty.

Zastávka v Zábřehu. Tady jsme ve 14.25 a nemohu si vynachválit šikovné přestávky na přestupy. Valašský expres přjel s menším zpožděním, ale jinak má pravidelný odjezd ve 14.40 hodin. V Kolíně jsem v 15.57 a teoreticky bych tu měl čekat do 17.14 na RegioJet s příjezdem v 18.14 na Mělník. Praxe je taková, že už v 16.29 jedu zastávkovým vlakem do Poděbrad, abych se v klidu prošel po oblíbeném prostředí. Tam přijedu v 16.47 a mám čas do 17.29. Cestou do Lysé nad Labem bych si s ničím nepomohl.



To už je prostě klasika jen 55 km od nás. Myslím, že sem dojedete jinak běžně na PID za 40 Kč v jednom směru. Tak tady bych uvítal vždy více času, abych mohl i dále do města, ale na víc to podle jř prostě nikdy není. I tak to tedy stačí.

A tak jsem tedy spokojený se splněným plánem dojel v 18.14 domů a docela byl rád, že ten marathon výletů mám už za sebou. Nicméně si jízdenku hojně pochvalují i penzisté, kteří si ji koupí mnohdy i dvakrát za sezónu ( červenec, srpen) s malou přestávkou a nemusí se dívat v plánech na nic, ba ani nikam spěchat. Snad ještě dnes večer srovnám trošku fotky, ale fakt to časově nedávám. Ale, stříhám metr :-).

Pohodový zbytek víkendu a do nového týdne s rozvahou !

Aktualizace 28.7. 2025 v 17 hodin :

Fantastická rada.

Kdysi jsem tu radil, jak lze putovat během roku klidně i do blízkého Bavorska a Durynska poblíž Chebu. Připomínám : První osobní vlak Mělník - Ústí nad Labem západ s odjezdem ve 4.50 hodin. Tam máte cca 10 minut čekání na spoj Děčín - Kadaň Prunéřov, kterou dojedete do Chomutova. To celé na celodenní jízdenku DÚK zakoupenou v Mělníku ( momentálně 200 Kč). Tady máte 30 minut čekání na rychlík z Prahy do Chebu a zároveň ve stanici zakoupíte celodenní jízdenku Egronet. Pak už můžete jet z Chebu třeba na sever přes Aš do Hofu, kde jste v 10.55, nebo naopak stejnou linkou dále na západ do městečka Marktredwitz. V mapě pak vidíte platnost území jízdenky Egronet.

Nyní pán přichází s další výbornou radou. Pojedete z Mělníka do Kolína na PID ( 2x 50 Kč tak, jako cestuji já od časů, kdy rychlíky z Kolína do Ústí nad Labem neprovoují ČD), kde máte 20 minut čekání a čas na zakoupení celodenní jízdenky IREDO ( 200 Kč), kterou uplatníte v úseku mezi Kolínem a Zábřehem na Moravě. Tady je opět dostatek času na zakoupení jízdenky IDSOK pro úsek Zábřeh - Jeseník ( 2x 82 Kč). Čili, cesta za 464 Kč, což je slušné. Není bez zajímavosti, že IREDO podle mapy platí dokonce i z Nymburku a pokračuje do Jičína, ale to je pro nás nyní při tomto výletu trošku nepodstatné.

Samozřejmě lze dnes během jízdy zakupovat jízdenky hlavně přes internet ve vlaku za jízdy, ale vycházím ze svého laxního přístupu, kdy prakticky cestuji pouze jen na Jízdenku na léto a vyjímečně mě napadne výlet mimo tuto dobu. Pokud nechci nakupovat zatím jízdenky po netu, pak pochopitelně musím brát v úvahu koncové stanice platnosti jízdenek a čas na jejich nákup před pokračováním jízdy již dalším vlakem.

Ještě jednou díky za takovéto parádní cestovní tipy !

https://www.dopravakhk.cz/tarifni-mapy-iredo.html

https://iredo.info/tarifni-mapy/

https://iredo.info/tarifni-mapy/

Když se řekne Znojmo, tak se leckomu vybaví krásné město. Historik si připomene nejspíše hlavně tamní rotundu a místo skonu císaře Zikmunda Lucemburského. Vinař a milovník vojenských opevnění pak doporučí městečko Šatov s Malovaným sklepem, bunkry a nedalekou známou slavnou vinici  v údolí řeky Dyje jménem Šobes. Již méně je těch, co se vypraví například ke mlýnu ve Slupi a málokdo si dovolí vůbec vynechat Vranovskou přehradu s drahokami v podobě středověkých hradů.
Znalec místa pak vidí, že přímo u samotného města nám vzniklo takové určité prostorové vákuum, které je součástí NP Podyjí, a které je nejen místními velebeno tak, jako u nás chválíme Kokořínsko, ale přitahuje i návštěvníky z různých končin republiky. Moje myšlenka letošní návštěvy byla tedy tak trošku inspirována loňskem, kdy jsem se vypravil přes Dyji na Kraví horu s pokračoval výhledovým hřebenem k Šatovu, abych v úmorném horku zakončil svoji pouť jen kousek nad obcí Havraníky.




Tehdy vznikl nápad udělat takový okruh přes vyhlídku Sealsfieldův kámen, a po žluté turistické značce se vrátit podle řeky Dyje do Znojma, ale nakonec jsem od toho pro horko i pokročilou dobu upustil. Ovšem, podobná variata se nabízela i letos s tím, že by start byl započat buď až v Šatově, nebo v obci Popice. Jak jsem tak meditoval nad mapou v PC, tak se náhle vnukla otázka. ,, Proč se vlastně již potřetí zaměřuji na tento hřeben, když i na protějším břehu je vyhlídka s majestátným názvem do Podyjí a podle fotografií od turistů, se místo Králův stolec zdá atraktivnější.
Samozřejmostí bylo vymyslet takový okruh, abych při něm navštívil i další krásné vyhlídky, z nichž už je vidět spíše samotné hlavní město oblasti Znojmo. Dlouho jsem zkoušel různé varianty, při nichž by snad mohl být využit regionální autobus, ale autobusový spoj do obce Mašovice, která se zdála nejblíže uvodnímu hlavnímu místu výletu, byl nejen ztrátou času a čekáním na odjezd linky, ale v mapě vykazoval i určitou až zbytečnou zajížďku do zmíněného hlavního města oblasti.







A pak to přišlo. Co ? Nápad. Vždyť to není složité. Stačí jen vystoupit dříve z vlaku a část cesty jít po neznačené asfaltce s nízkým provozem do nejbližší obce, kde již začíná značení pro turisty. Plán byl tedy hotov a můžeme jít na akci.
Začínáme tedy opět ranní rychlíkovou ,, královskou" spojí v 5.40, abychom za jízdenku PID v hodnotě 50 Kč dojeli RegioJetem o hodinu později do Kolína. Tam není na sousedním nástupišti čekání 20 minut, jako když pokračujete ve směru na Pardubice a Ostravu, ale vlak vám jede již v 6.48. Po krásné pohodové jízdě zvedající se Vysočinou a dotekem s řekou Sázavou u města Světlá nad Sázavou, vás rychlík do Brna doveze v 7.57 hodin do Havlíčkova Brodu.
Až dosud jsem tu byl zvyklý obvykle na příjemné slunečné počasí, ale teď to tedy optimisticky nevypadalo a spíše strašil déšť. Ze sousední koleje tu v 8.03 hodin odjíždí nám již důvěrně známý spěšný vlak Renesance, který vás přes Jihlavu a Telč doveze až do jihočeského krásného městečka Slavonice. Mě však obvykle odváží pouze do Jihlavy, kde jste v 8.22 hodin. A je to dobře, protože tu pak máme úsek, kde je zase nějaká výluka.








V Jihlavě by bylo vše fajn, kdyby už rychlík z Plzně do Brna ve stanici nečekal a náš vlak nezastavil u předsunutého stanoviště, odkud to byla k rychlíku do Brna ještě procházka. Sice tu měl být čas 4 minuty na přesednutí, ale samozřejmě, že to byl spíše zrychlený přesun, aby to náhodou neujelo. Ostatně se zdálo, že na můj směr toho z HB snad ani nikdo neužil. Náš rychlík tedy odjel ve směru na Brno v 8.26 a počasí se stále spíše zhoršovalo, byť předpověď slibovala, že právě na Znojemsku a na Děčínsku bude jasná obloha.
Přišla tedy stanice Okříšky, kde máte naposledy přesedat a jste tu v 8.52 hodin, což je krásný dopolední čas. Jen to počasí bylo stále takové smutné a bez optimismu. Ani před místním lokobarem na ostrůvku v kolejišti to tentokrát nežilo a poslední vlak, na jehož příjezd ze směru od Znojma se krátce čekalo, aby nás v 9.02 odvezl do cíle cesty. Jenže, také tady byla po čase opět výluka, se kterou jsem počítal, a tak cílovou stanicí nebylo Znojmo, ale Moravské Budějovice.








Tuto výluku jsem zažil podruhé a je opravdu příjemná. Z busu tu toho vidíte více, než z motoráku v úvozu. Prostě jsem si ji užil a legrace je, že už jsem si pamatoval, jakými obcemi povede a kde budeme stavět. Ne všude staví výlukový autobus na zastávce, když je to méně výhodné. Z Moravských Budějovic tedy odjížděl autobus v 9.37 a má výstupní stanice Citonice ležící jen kousek před Znojmem mě přivítala v 10.30 hodin.
Zrovna tady stavil bus v obci a musel jsem si ohlídat řidiče, který se mi ihned omluvil za svoji nepozornost, když neotevřel zadní dveře. Konečně tedy po pěti hodinách v terénu, ale vlastně díky změnám krajiny a četnému pestrému přesedání to uteklo. Ani si nějak nevzpomínám na cestující. Jeden tu byl, zdál se, že se chystá na něco obdobného a skutečně jsme se později v protisměru míjeli a byl z toho zajímavý cestovatelský rozhovor.







Od zastávky se vydáte jen malý kousek po modré značce, ale brzy tuto tzv. Bezkovskou cestu do Znojma necháte být. Nás zajímá nejkratší směr po silnici do obce Mašovice a čeká nás tu 45 minut chůze otevřenou krajinou, kde tu a tam stál kříž, který tu kdosi na vlastní náklady nechal na asi třech místech vybudovat. To již se opravdu slunce dralo ven z oblaků a začalo to připalovat. Ovšem, úzká asfaltka v polích s malým provozem a obšas nějaký ten strom také pomáhaly řešit situaci, a když už došel člověk do obce, tak bylo vyhráno.
Tady již nazrazíte na značení a dostanete se do chládku lesa. Žlutá značka vás dovede na rozcestí zvané Andělský mlýn rozcestí poblíž bývalého mlýna. Žlutá značka zůstane na stejné straně potoka, ale my přejdeme potok, kde je po 10 metrech naprosto stejná obdoba na zelené značce. Tady najednou začne přibývat fandů turistiky a mnohdy to jsou jenom ženy. Když jsem potkal čtveřici žen tak po čtyřicítce, tak na můj dotaz na pánskou účast mi bylo řečeno, že jsou líní a raději zůstali doma snad něco kutit.








Je to až k nevíře, ale vyhlídka Králův stolec je dosažena s předstihem asi 40 minut. Raduji se. Vždyť bude více času v cíli na pivo. Jenže, na vyhlídce sedí nějaký zajímavý manželský pár z Orlických hor, který je jinak ubytovaný v hotelu kdesi ve Znojmě a je o čem mluvit. Později se míjíme na trase, paní vyndavá mobil a ukazuje mi záběry ze včerejšího výletu, který právě vedl na Sealsfieldův kámen. Unešeně mi ihned hlásí : ,, Toto je fakt nádhera. Podívejte se na ty fotky ze včerejší vyhlídky. Tam je jen trošku vidět voda, nikde nic, a pak jdete po sestupu pořád podle řeky monotonní trasou, až po dlouhé době dojdete dolů pod město. Tam nic nevidíte, ale tady, to jsou výhledy."
Mám radost, jak jsem to vymyslel a opravdu se tu vysoko nad řekou nabízejí překrásné výhledy k městu i na skály a řeku. Pak ještě potkám několik rodin a hlavně kolegu z vlaku i busu, který jde v protisměru. Ukazuje se, že kolega přijel z Prahy a bylo o čem diskutovat. Náhle zjistím hroznou zprávu. Časovou úsporu jsem díky rozhovorům na vyhlídce i tady u další vyhlídky prohospodařil a naopak jsem v tísni. Ba co víc, terén si tu se mnou pohraje a v horku je to tuplem zabíračka, ale zlatý trénink během dovolené.



















Prudce scházím dolů k potoku, kde je hejno much, jak v Amazonii a zase vzhůru do části, kde se říká Hradiště. Je tu krásně, úžasné rozhledy, ale už není čas. Jen prohodím několik vět s podobně starými lidmi z Liberce, kteří mají radost, že to u nich znám a už mi dávají informaci, za jak dlouho bych asi mohl dojít k pivovaru. Čeká mě totiž sestup podle křížové cesty k dalšímu potoku a další stoupání již do finiše.
No, to je ,,paráda". Tak mám tak půlhodinku na jedno, pak přeci ještě rychle na rozhled k rotundě a v 15.17 hodin mi jede výlukový autobus opět zpět. Mohl bych jet o dvě hodiny později, ale po zkušenosti s loňským problémem v Jihlavě již nechci riskovat. Jenže jsem asi měl. Cesta domů jde až do Kolína, jak po másle. Tak tedy : Okříšky 16.58/ 17.07, Jihlava 17.33/ 17.37, H.B. 17.57/ 18.01 a Kolín v 19.10. Jenže rychlík od Brna už měl zase 7 minut zpoždění a v Kolíně jsme byli v 19.22.

,,Kde je náš RegioJet ? Má jet v 19.14 a nemůže 10 minut počkat ?" rozčiluji se. Napadá mě aspoň pozdější osobák se zastávkou v Poděbradech. Nasedám, a pak se divím, že se vracím. do Kutné Hory. Průvodčí mi vysvětluje, že jsem sice byl na správném nástupišti a vlezl jsem do jiného vlaku. Jak by ne, když mě to tak rozčílilo. Budu úplně zbytečně o dvě hodiny doma později až zase skoro před jedenáctou. V K.H. tedy musím půl hodiny počkat a vše se opakuje. Tentokrát již přijíždím do Poděbrad a mám asi 40 minut na procházky. Fontána nádherně svítí, ale začalo slušně pršet.



















No nazdar, a aby toho nebylo málo, tak náš rychlík pojede odtud místo ve 21.29 ve 21.39 s příjezdem ve 22.25 na Mělník. ,, No, tvl. tak tohle vědět, tak jsem fakt snad mohl jet ze Znojma o dvě hodiny později. Ostatně, kdyby to v Jihlavě opět neklaplo, tak mi pojedů bratia Slováci autobusem z Vídně do Prahy :-). Později se dozvídám, že mám číst výlukové řády. Po čas výluky některých zastávkových vlaků u Kolína čeká RegioJet kromě posledního spoje pouhé tři minuty.
Jak říká Žižkovské divadlo Járy Cimrmana : ,, Můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat." Na lidi se dlabe, ale hlavně že jsou dohody a je to v řádu. Tak snad jsem na nic nezapomněl. Tedy, zase byl pátek, jako loni :-). Snad vás to pobavilo i poučilo a já si výlet užil díky psaní znovu. Na poznání co nejvíce míst republiky je jízdenka na léto bomba a někteří penzisté si ji kupují hned dvakrát. Snad jen, že letos ČD pustily trať Břeclav - Znojmo a příště to snad má být trať Znojmo - Okříšky. I tak ale pořád na degradované jízdence uspoříte několik tisíc Kč oproti základnímu jízdnému.















Zámek Moravské Budějovice z autobusu.

Kašna v Poděbradech.




 

 

Vzhledem k tomu, že jsem minulou neděli cestoval daleko od domova, tak jsem se na tento víkend opravdu neskutečně těšil. Těch 14 dní cestování, kdy bylo mezi výlety jen minimum volna mi dalo zabrat, a tak jsem v sobotu nemusel konečně nikam vstávat. Ovšem, místo nějakého odpočinku, nebo procházce jsem tvrdě makal na článku, který jsem včera vydal. Však má asi 108 fotografií a psal jsem ho celou pracovní šichtu od nějakých 9.30 do 17 hodin. To jen, aby čtenář věděl, co taková sranda dá někdy práce a spolkne času.
Ovšem, hezky bylo i dnes, a tak už tu byla oddechová procházka v okolí bydliště i nápad. Díky tomu tu máte zcela aktuální fotky od nádraží ČD. Myslím, že tato komunikace zajímá každého řidiče, každého cestujícícho po železnici i každého, kdo má cestu třeba dále na Blata.


Toto je momentálně jediná přístupová pěší cesta na nádraží.



Pokud by měl snad někdo potřebu jet do ulice Jiřího z Poděbrad, která začíná dnes u říčky Pšovky v blízkosti autobusového nádraží a ústí do Nádražní ulice, tak se musí mezi Kokořínskou ulicí a zmíněnou ulicí řídit světelnými signály. Ulice má jméno Kamenická a je souběžná s ulicí Nádražní.

Já si dal po dlouhých cestách zase svoji domovinu. Toto místo Na vrších, které se pojí s mým dětstvím a kde jsme říkali Na vrchách mi už dávno učarovalo.


Nedávno jsem na čapí mapě spatřil u hnízda ve Velkém Borku zcela bezdůvodně ikonu, která značí ,, hnízdo nekontrolováno." Napadlo mě, že už máme červenec, dlouho pořádně nepršelo, a tak je sem procházka na místě. Doma jsem udělal zápis a hnízdo už má zase tu správnou ikonu. Vždyť bylo letos kontrolováno snad 8x třemi osobami, tak si zaslouží správné označení.
Tak, je tam hezky a klid, a zvlášť po poledni, kdy jsou v horku všichni zalezlí asi u oběda. Mě naopak těší, že to můj organismus v mém věku dobře dává. Vždyť ve Španělsku je 40 °C a není vyloučeno, že za několik málo let to tu bude také. Jak vidíte, tak vody je opravdu strašně málo a trpí i veškerá zvěř a ptactvo.





To už jsem v Malém Újezdě. Tedy, snil jsem na jaře, jak se to tu bude přes léto vše zelenat vegetací a voda bude skvělou kulisou, ale všude je jen v žalostném stavu žlutá spálená tráva a voda zkažená, nebo je ji i málo. Nu, tak jako na člověka čekají chvíle veselé i smutnější, tak podobně to má i příroda.




Některé propojovací kanálky zcela vyschly.



Zde je patrné rozhraní mezi bývalým mlýnským náhonem a soustavou propojených jezírek na louce.


I v hlavním toku náhonu je podstatně méně vody, než v minulosti.

A nakonec auto, jaké nevídáme každý den. Pokud máte prázdniny, nebo dovolené, tak užívejte. Pokud chcete typy na výlety někam dále, tak si hlavně prohlédněte v roletě měsíc červenec. Již od roku 2014 tam najdete pod každým rokem vždy nějakých pět výletů a včera jsem si tedy také vyhrál. Nu, a pokud jdete do práce, tak příjemný zbytek neděle a těšte se ještě na dva krásné dálkové výlety, které sem výhledově snad již také brzy dám. Hezký den !

 
Letos je tomu 41 let, co jsem prvně se svojí partou a gumovými kajaky mířil na vodu a přímo na slavnou Lužnici, kterou nám tak hezky v televizi vždy na jaře odemykají a někdy začátkem zimy zamykají. Aby nebylo té nostalgie málo, tak ještě o 10 let dříve jsem nedaleko Benešova u Prahy viděl nezvyklý vlak, který měl být prý snad tou slavnou Vindobonou.
Ať už tak, či tak, tak můj další  relativně dálkový výlet na Jízdenku na léto vedl do míst, kde se spojovalo s mojí maličkostí hned několik prožitků i otázek. Vždyť to není zase až tak dávno, co Praha získala po mnoha letech druhé přímé železniční spojení s Vídní, a když k tomu přidáme i relativně nedávnou elektrifikaci tratě z moravského Znojma do Retzu, tak má republika v současnosti s Vídní hned tři železniční spojovací trasy.
Ne snad, že bych měl zájem se tudy mimochodem jistě za nemalý peníz projet až do Vídně, ale když jsem plánoval cestu do Vitorazka, tak ač jsem měl za sebou krásnou čerstvou zkušenost s cestováním do Českých Budějovic, odkud jsem mohl přes Trocnov ( rodiště Jana Žižky) dojet jen o něco později do Českých Velenic, tak mě právě z nostalgie lákala tato trasa.



V praxi to znamenalo vyjet v 6.04 hodin vláčkem ČD do Všetat, kde jste podle jř v 6.13 . Tam už jen projdete budovou nádraží na první nástupiště, kde je přistavený vlak s odjezdem v 6.23, jehož cesta končí na hlavním pražském nádraží v 7.20 hodin. Výhodou je, že vlak vás přiveze na nástupiště, které je jen kousek od nástupiště, kde je již připravený váš finálový vlak. To je myslím 7J ( jih).
Tady jsem měl dostatek času si vyhlédnout pohodlné volné místo ve směru jízdy a  v 7.46 hodin, se náš rychlík R 321 s krásným názvem Silva Nortica ( Severní les) rozjel. Proč to jméno ? O tom všem právě vypráví odstavec níže a poslední odkaz vás dovede k vzniknuvšímu regionu ... Pokud ovšem chcete vědět vůbec o Vitorazsku i jeho zajímavých dějinách, tak si rozhodně přečtěte odkaz první a doporučuji i speciálku na Čechy ve druhém odkazu.
Víte, že i u nás máme vesnice s návy, jako New York, Paříž, Malý London, Velký London, nebo Bosna ? všechny je najdete v blízkosti obce Rapšach
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vitorazsko

https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1padn%C3%AD_Vitorazsko

https://silvanortica.com/o-euroregionu-sn/

Přehled od AISilva Nortica do češtiny překládáme jako Severní les. Jedná se o historický název pro oblast, která zahrnuje česko-rakouské pohraničí. Název je složen z latinských slov "silva" (les) a "nortica" (severní). Dnes je také Silva Nortica označením pro Euroregion, který tuto oblast sdružuje. 
Silva Nortica mě tedy z Prahy odvezla v 7.46 hodin a stavěla hned v úvodu v takových podobných rychlíkových stanicích, jako nedávná Vltava, kterou jsem se vracel o několik dní dříve z Českých Budějovic. Když přišla stanice Veselí nad Lužnicí, tak na mě dýchla opět nostalgie. Právě tady jsme museli před těmi 41 lety prvně přesedat do motoráčku, který jel do tehdy pro nás neznámých Českých Velenic, kde končil.
Cestou jsme viděli město Třeboň, několik rybníků i vísek, ale hlavně asi dvě stanice před městem Suchdol nad Lužnicí nastoupila pohraniční hlídka a zvědavě si prohlížela tváře i zavazadla cestujících. Byl to tehdy takový zvláštní prožitek. Dnes jsem seděl v parádním čistém pohodlném vagonu s klimatizací, nikoho jsem nezajímal, rozhlížel jsem se po okolí i vzpomínal. Dnes pojedu o něco dále, ale byla to nenkrát nádhera. Však svítilo slunce, byli jsme mladí a v Suchdolu nad Lužnicí byla taková krásná restaurace, kde točili úžasné pivo značky Regent.

Do Českých Velenic projížděl vlak stále podobnou krajinou a řeka Lužnice nikde nebyla vidět. Ta je prostě někde za stromy. Je 10.29 hodin a náš vlak opravdu načas přijíždí do stanice, která je dnes pro mě cílovou. Zaznamenám přítomnost několika krámků i okénka mezinárodní pokladny a vydám se ven ze starobylé budovy. Ale ne, že by ten vlak i do Rakouska táhla ta dieslová lokomotiva, kterou jsem fotil ve stanici po příjezdu ? Zvědavě rychle spěchám kamsi k nákladní rampě a dívám se k nástupišti, kde jsem ještě před chvíli fotografoval náš vlak.

Tak ano, je tu očekávaná výměna za Taurus firmy Siemens. Vím, že má vlak odjet až v 10.39 a raději přepínám na video. Dělám dobře, protože jde zrovna o starší typ, který hraje při rozjezdu hudební stupnici. Sice mám již dlouho podobné a velmi sledované video z Břeclavi  na svém youtube kanálu, ale co kdybych měl chuť přidat video i odtud ?

Teď tedy mohu s klidným svědomím vyrazit konečně krásnou alejí podle hlavní silnice dolů k jihu ke státní hranici.

Nalézám tu velmi zajímavé panely a později si drbu hlavu, zda jsem je neměl nafotit všechny a doma si je v klidu přečíst. Vybíral jsem si totiž spíše podle přednostního zájmu, a jak už to tak bývá, tak pak vás toho najednou zajímá i více. Ještě, že máme ten internet, který je skvělým průvodcem v oblasti zeměpisné, dějinné i turistické.


V Českých Velenicích stojí jen nedaleko od hlavní silnice i evangelický kostel sv. Anežky České a nemohl jsem samozřejmě vynechat i místní turistické informační centrum u hlavní silnice. Vždy, když někam takto přijedu, tak obhlížím okolí a přemýšlím, jaký tu asi musí být život. Vždyť žijeme dnes v době, kdy lidé od hranic již nežijí jen posloucháním cizí televize a zahraničních rádií, jako kdysi, ale jezdí k sousedům na nákupy, za turistikou, ale dokonce i do zaměstnání.
Dnes to nejsou nějaké zapadlé vísky, nebo města na konci republiky, ale živoucí regiony s přeshraničním přesahem. Tady máte navíc výhodu, že když zavítáte k sousedům a něco se stane, tak se vždy nějak dobelháte domů a nemusíte řešit to byrokratické posezení někde na cestovním pojištění, kde se sepisuje spousta papíru, tucet dotazů a nakonec dostanete kartičku, která platí tři dny a vám stačí na pár hodin. Samozřejmě to chce na cestách ale i tak zvláštní opatrnost.

V místě, kde se hlavní silnice prudce stočí vlevo si držíme stále rovný směr. Je tam trošku bokem vpravo taková téměř přehlédnutelná úzká ulička mezi domy, kam se snad ani auto nevejde a je také určena jen pěším a cyklistům. Užívám si poslední zbytky České republiky, jejíž hranici tu tvoří řeka Lužnice, která pramení ještě daleko v Rakousku.



Ne, nebojte se, to tu prostě na památku byla postavena dodatečně jakási replika pohraniční signální stěny. Tady je to ale všechno opravdu o symbolech. Pozor ! Jak ještě uvidíte, tak tudy vedla kdysi úzkorozchodka, která v roce 1938 sehrála obrovskou roli v životě rakouských občanů židovské národnosti. Když Hitler zabral Rakousko, tak tudy prchali k nám, ale o tom na jiných obrázcích.




Tak konečně. Lužnice, česká vodácká řeka, která se tu prvně dotkne našeho území ....

....., a takto odtéká k silničnímu mostu, aby obtekla město a po několika málo již posledních sotva kilometrech Rakouskem, se definitivně vydala k severu do Čech.

K dalším snímkům snad není třeba něco dodávat. Pouze snad jen to, že asi 200 metrů za cedulí níže je už nějaký menší rakouský obchoďáček, kam občas někdo z Českých Velenic zajde na nákup, ač mají tamní při hlavní silnici k disposici zase svůj malý český market, který také nezel prázdnotou a lidí kolem něj bylo také dost.




Vždy se mi líbí, jak jsou prostě ty různé značky zase trošku jiné než u nás.


Typická lužní krajina z okolí řeky Lužnice. Tady ji říkají Laisnitz. Neplést si to ale s výrazem Lausitz, který znamená Lužice a nám tady na sever od Prahy je bližší. Jednak se v mém rádiu pro lov dálkového příjmu dá stále ještě naladit na frekvenci 107.6 MHz stanice Rádio Lausitz a hlavně máme jen kousek za Lužickými horami bývalé české historické území ( Horní a Dolní Lužice), které je dnes součástí Saska, ale stále se místní snaží zachovat své zvyky, své dvě slovanské řeči i dvojjazyčné nápisy.
Kdo si přečetl můj poslední cestovní článek o městě Kroměříž, tak jistě nepřehlédl mé srdečné setkání s lidmi ze saských Drážďan, ale já jsem za tuto Lužici v rámci historického kontextu, byť dnes v rámci Sáska i Braniborska prostě rád. Vždy je fajn, když se k nám někdo přihlásí a příjemně se chová. Ovšem, pěkné vztahy můžeme mít i s těmi hlavními oficiálními sousedy a je na nás, jak to uchopíme. Však už dnes je krásné, jak se mnohdy turisté sousedních států zejména v pohraničí dovedou vzájemně zdravit a někdy i spolu prohodit několik vět.


Palmenhaus je součástí místního zámeckého parku a hlavně jeho velká chvíle přijde v roce 2028. Je plánován, jako festivalové centrum pro výstavu Dolních Rakouských krajů. Právě tudy přijdete do centra Gmündu, když přejdete pěší přechod přes Lužnici a za rakouským marketem u železnice úzkorozchodky odbočíte vlevo k centru.


Sami vidíte, že jak jsem přišel do centra, tak už zase začalo pršet. Naštěstí jen přeháňka. Osobně mě tu v centru nejvíce zaujal tento kostel, který je ve skutečnosti Starou radnicí z přelomu 15/16 století a v budově je i muzeum.



Touto ulicí je to na hranici do Čech pouhých 516 metrů a silnice se pouze vzadu zatočí vpravo a později nad Lužnicí mírně vlevo.

Na náměstí jsou vedle sebe tyto dvě honosné budovy se sgrafitovou výzdobou. To je tedy ve městě asi to nejcennější, ale nutno dodat, že město jako takové sousedí  s nedalekou přírodní rezervací.



Ale co, dáme si jedno kolečko a hned bude lépe, co ?


V Gmündu je neuvěřitelné množství všelijakých slunečních hodin.


Tato skalní krása s peřejemi je jen kousek za hranicí na mostě přes Lužnici.














Nová radnice. Bohužel tu mělo být i infocentrum s časovou pauzou, která mi nevyhovovala. Ani jsem nevěděl, že je jedno i nedaleko Staré radnice. Naštěstí jsem v Rakousku koupil vizitky jinde.

Chtě nechtě, neuměl jsem si představit, že bych vynechal první rakouské železniční nádraží za naší hranicí.






Pak jsem se vrátil do centra. I takto může vypadat autobusová zastávka.



Tento potok se vlévá do Lužnice a jmenuje se Braunaubach. Že je vám jméno Braunau povědomé ? Správně. Braunau am Inn je celosvětově známé, že se tan narodil Adolf Hitler. Ovšem, také tam zase nějací aktivisté přišli tuším s nápadem, že by snad  původně samozřejmě historicky významný dům měl být snad předělán na něco jiného. Nu, jejich problém. Názory na různé válečné artefakty, jejich demontáže, stěhování, předělávání, přebarvování, asi budou vždy jitřit rozdílné názory společnosti.
Dokonce jsou dnes místa, která dodatečně vybavujeme nějakou památkou na železnou oponu a bývalý pohraničník vám řekne, že to tak prý vůbec nevypado, a že opravdový nesbouraný originál ještě částečně najdu tam a tam. Že jde jen o uměleckou jednoduchou repliku. Mimochodem je škoda, že u nás v blízkosti Liběchova se třeba také nenajde skupinka nadšenců vojenství, která by třeba také vyšperkovala nějaký ten řopík, jako tomu občas někde je. Třeba tento článek někomu vnukne myšlenku. Občas mě to napadne i proto, že se dnes tolik píše o prodejích řopíků zájemcům.

Při první návštěvě nemůžete mít nikdy nic dokonale vychytané. Má tři kolečka kolem centra a výšlap do kopce k nádraží rakouských státních železnic mě nakonec stál plno času, který mi chyběl k objevování zdejšího skalního města Blockheide.



Na začátku parku mi udělala radost tato zvířecí společnost. Natočil jsem tu i jedno video s originál zvuky domácí zvířeny, ale ještě pořád nevím, zda takové věci vůbec dávat na youtube. Někoho to potěší, vidí poklid, romantiku i radost ze života, ale jiným to prostě přijde neakční a nezajímavé. To vím už teď.


Brzy se zdálo, že přišla nějaká paní s hlídacími psy, ale nakonec jsem spatřil něco mezi slečnou a mladou paní a nebyl jsem si jistý, zda jde opravdu o ovčácké psy. Dotyčná mi na otázku : ,, Kann ich mache fotografieren diese Hunds ?" sice se psy zapózovala, ale moc si nepřála, abych snad použil i její osobu, tak tu máme raději jen pejsky. I tady jsem něco nafotil a byl jsem moc rád, že jsem konečně zase v přírodě. Škoda, že nebyl čas. Jenže, tato Jízdenka na léto má opravdu tu sílu, že během vybraných 14 dní v červenci, nebo v srpnu můžete opravdu vystřídat několik vámi vybraných míst podle možností i nápadů.









Na Blockheideturm stál vstup 3,5 euro, čas již tlačil, kolem jen les, výška také nic moc, tak jsem jen asi za 6.5 euro koupil v info boudě na začátku parku pár pohledů a několik vizitek. Ani jsem dál skoro nešel, protože náhle terén zase padal prudce dolů. Spíše jsem jen navštívil několik balvanů i kuriozit v okolí. Snad někdy příště. Hlavně, když ta skvělá jízdenka vydrží.







Velký a malý stůl se židlemi.




Centrum města je lehce na kopci, a tak jsem jej zprvu obcházel sdola.

Lužnice.

Pak jsem objevil tuto úzkou uličku na hlavní náměstí a přišel se se srdcem Gmündu rozloučit. Parádní počasí.





To už jsem šel zpět po silnici a zde je tedy česká část celnice. Výše na obrázku jste od Lužnice viděli rakouskou budku.

Ani už nevím, co to bylo za kostel.

,,Poslušně hlásím, že by se nám mělo sdělit, kde se takový nepřátelský bordel nachází." Ale vilka pěkná, co ?

Tady tedy máte tu informaci s rakouskými Židy ....

..... a zde dnes úzkorozchodka kousek před lávkou pro pěší končí.

Mám rád cyklistiku i turistiku, a když vidím své jméno, tak se musím zasmát a vyfotit to.

Zatímco jsem měl čas, se ještě na chvíli vrátit k lávce přes Lužnici na hranici, tak později jsem fotil ještě několik tabulí, které pro mě nesly zajímavé informace. Sice to najdete vše ve wikipedii, ale tady to má takovou zase jinou atmosféru.




V nádražní budově jsem držel dveře asi osmičlenné partě děvčat po čtyřicítce, která sem přijela na kolech z Třeboně a nyní se vracela do místa rekreace. To jsem se již těšil, že se vlastní akce zdařila a bylo třeba jen úspěšně dojet domů. Tentokrát jsem jel opravdu takovým nízkopodlažním místním vlakem v 15.24, který mě dovezl v 16.27 do Veselí nad Lužnicí. Měl jsem čekat do 16.38 na rychlík Vltava z Českých Budějovic, ale bylo to opačně.
To je prostě to neštěstí jednokolejek, kde se čeká ve stanicích na míjení vlaků v protisměru. Pražské hlavní nádraží tentokrát vyšlo v 18.10 na čas a ještě jsem měl příležitost si prohlédnout knížky v nádražním Luxoru. Za sklem se nám ve vitríně nějak změnila drážní inspekční dresina. Na Mělník jel přímý vlak v 18.43 s příjezdem v 19.50 do Mělníka, tak prostě velká spokojenost. Takový výlet se spoustou zážitků v cíli výletu, přiměřené vstávání a příjezd s vyhlídkou na slušné prožití večera v domácí atmosféře se vždy líbí.
To už jsem byl po roce zase já. Poznával jsem se. Ano, už v tuto chvíli jsem věděl, že chci ještě udělat nejlépe dva dálkové výlety a kam mají být. Pohodový zbytek víkendu, nebo aspoň soboty :-). Cestujte, poznávejte a pokud můžete,tak zkuste svých poznatků nějak využít.