Opsáno odjinud: Mělník a jeho architektura 20. století

... aneb i kritika je potřeba.

V Masarykově kulturním domě byla 13. září v rámci Dnů kulturního dědictví představena výstava Architektura 1. poloviny 20. století na Mělníku (mimochodem – správně se říká „v Mělníku“). Dovolím si úvod trochu ze široka. Mělník je nevelké město nedaleko Prahy, jehož kultura i společenský život již drahnou dobu trpí jistým pražským komplexem – většina lidí jezdí za prací do Prahy a ti, kdo pracují zde, nemají valné platy ve srovnání s do-prahy-jezdícími spoluobčany. Proto jakákoli „městská hrdost“ a vůle k nezjištnému kvalitnímu společenskému životu upadá.

Proto je veškerá činnost v oblasti kultury, a tím nemyslím poněkud upadající a nevkusné vinobraní, nesmírně důležitá. Po loňské, velmi zdařilé výstavě kočárků s bohatě výpravnou publikací místní historičky Nadi Černé, je uspořádání výstavy o moderní architektuře vítaným počinem.

Výstava není nikterak výpravná /pro představu, umělecko-historická platforma, kterou vedu, dělá výstavy podobného rozsahu za 10.000 i s vernisáží a katalogem/. Základem mohl být Vávrův pořad Šumné polabí, který fenomén mělnické architektury načal a objevil. Výstava byla koncipována Renatou Špačkovou a s texty vypomohla Hana Marie Hermanová ze středočeského NPÚ.

Téma výstavy je dosti konvenční, každý panel je věnován 2-3 stavbám. Především jsou zde prezentovány vily, jakožto nejreprezentativnější architektonický článek. A to je kámen úrazu – výstava ukazuje naleštěné dekorativní či funkcionalistické vily, téma tedy nijak neproblematizuje, jen se snaží v návštěvnících-pamětnících /a jiní na vernisáži k vidění vskutku nebyli/ probudit nostalgii. Už vůbec se v textech nedočteme o jakémkoli umělecko-historickém hodnocení.

Že je téma značně popularizačně zaměřené vidíme už jen výběrem. Výstava tohoto rozsahu a formátu by neměla být výběrová, ale přehledová – proto by zde měly být zastoupeny všechny architektonické tendence, včetně nedávno znovuobjeveného, leč anonymního art-deca.

V úvodu autorky uvádějí, že všechny publikace a průvodci se věnují památkám především gotickým, románským, barokním a méně pozornosti je věnováno památkám 20. století, které ani nejsou vnímány jako památky. Tento predikát je v moderní historiografii poněkud zastaralý, to přeci již dávno neplatí. Ještě tak u památek 2. poloviny 20. století, ale když nedávno dr. Lukeš pronesl skeptický názor na obchodní dům Máj coby památky, byl všemi označen poněkud „mimo“ a Lukeš jej později sám trochu zmírnil a upravil.

Zajímavá je kapitola nedávno objeveného Adolfa Liebschera, jehož rodina zde bydlela, ta pro poučené přispívá k celkovému poznání o Liebscherově životě a díle z trochu jiného, regionálnějšího, partikulárnějšího pohledu, než nedávná souborná výstava na Novoměstské radnici.

Co je však v Mělníku mnohem problematičtější a tudíž zajímavější téma, je architektura druhé poloviny 20. století. Pozoruhodným způsobem bylo centrum města obklopeno zvláštně urbanisticky řešeným prstencem panelových činžovních domů, ale tato éra zasáhla i do samotného historického jádra. Mnoho literatury se věnuje teorii postmoderny, ale zatím nikde nebylo ještě popsáno postmoderní tvarosloví, které se ve výstavbě 60-80. let významně projevuje. Některé Mělnické stavby tvaroslovně připomínají některé prvky architektury dnes již památkově chráněného sídliště Ládví, které si zachovalo až lecorbusierovskou kvalitu v postmodernistickém kabátě. Musíme se naučit sídliště vnímat jako součást životního prostoru a ztotožnit se s jejich estetikou, jinak budou v rámci zateplování vznikat takové kýče, jako filakovo-tyrkysovo-růžové nanukové dorty, ve které se různými polokulatými přestavbami strohé paneláky mění.
 
I přes zmíněné nedostatky je výstava nesmírně důležitým počinem, na němž může vznikat a stavět další odborná práce. Škoda, že nevyšla alespoň nějaká malá, docela maličká přehledová publikace.