Sobotní koncert v MKD pohledem účinkujících

Koncert To ještě nevim, Vnitřní Faktor a Los Blbcos v MKD 12.1.2008 z pohledu zpěváka TJN

Od začátku jsem se z přípravy našeho jubilejního desátého koncertu víceméně distancoval. Škola na krku, vánoce na krku, navíc jsem spoléhal na Jonatána, který akce v MKD nedělal poprvé a prozřetelně vše naplánoval měsíc předem až do detailů, nehledě na to, že dva měsíce předem vyřídil všechny formality. Aby mu práci trochu ulehčil, vzal si Fritol na triko domluvu se zvukařem Dvořusem a  kapelami.
Vše bylo nastaveno, další období se už jen ladilo a zkoušelo. Naučený playlist se hrál stále dokola, dodělávaly se písně, přesně určovalo co kde má být. Ač jsem si o zkouškách pilně nacvičoval i svou „předokonalou“ „„choreografii““, při které na mě padaly dotazy z kapely, zda TO budu opravdu předvádět. Nakonec nepředváděl. Bubeník Andy ze mě však tekl, že stále nemám připravené proslovy mezi písničky, jelikož program bylo potřeba opravdu natáhnout. S tím však pomohli nejvíc právě on s basákem Romanem a hostem Sejčkem, když přišli s nápadem vnést do programu 7 minut slávy instrumentální nacvičené improvizaci nazvanou Hej!

Den D (resp. S –obota 12.1.08) byl tady. Od rána jsme se všichni těšili. V 5 hodin odpoledne jsme začali stavět den předem nastěhovanou aparaturu, Andy své nové nablýskané bicí, Dvořus všechny součásti PA pospojoval kabely a nesčetno pomáhajících vynášelo stoly a židle ze sálu. Půl hodiny před otevřením jsme ještě vtipkovali, jaké se na nás scházejí davy při pohledu oknem na dvě desítky lidí stepujících před kulturním domem.

Začala se připravovat první kapela Los Blbcos, kteří se nechali přemluvit k suplování absentů City Kačer. Ze začátku byl velký problém s nazvučením. Trvalo přes půl hodiny, než se je podařilo aspoň trochu hratelně nazvučit. Největší problém byl ve zvukařově nepřítomnosti za pultem, protože právě seděl za bicími. Koncert se nepovedl jak si představovali. „Však oni to ještě vychytají“ říkali návštěvníci.

A pak přišla naše chvíle. Opět zdlouhavé zvučení způsobilo nervozitu v sále, který byl již přeplněn k prasknutí. První zvuková zkouška a jelo se. Necítil jsem se nervózní, naučil jsem se ten pocit potlačovat před maturitou, při pracovních pohovorech, při řidičských zkouškách, ... Proto jsem nechápal, proč se mi neviditelně klepala v ruce sklenice střiku. Kapela vypadala také klidně, řešila to většinou pohledem na podlahu. Ovšem jak se mi později přiznal Andy, každou chvíli očekával, že si pozvrací bicí. Marta na mě mezi písničkami házela jakési pochopení očekávající obličeje a diváci, ač podivným tancem pařily jen křehké dívenky v prvních řadách, nás odměňovali skvělým potleskem. S kapelou jsme se podporovali ocenivými přikývnutími. 7 minut slávy s hostem uteklo jak voda a po několika dalších výkonech, tvořených novými písněmi, byl konec. Do začátku jsme se domluvili, že přidávat nebudeme, ale nedokázali jsme odolat rytmickému potlesku a přidali ještě antidělnickou pronaturální a lásku oslavující píseň Monterky.

 
A byl konec. S kapelou jsme se jali oslavovat zatím nejzdařenější koncert, vyslechli mnoho pozitivních komentářů od diváků a popíjeli při koncertu poslední a výborné kapely večera, Vnitřní Faktor z Kladna.

Úklid již není zajímavý. Aparatura se odpojila, složila, překontrolovala a odvezla.

Každopádně jsme zatím užili náš nejlepší koncert v historii a kapela se po pěti letech od založení odrazila ode dna. Poděkovat bych chtěl především Petrovi Pokornému aka Jonatánovi za zorganizování celé akce a jeho nervy; klukům, co nám, ač do koncertu samotného nebyli přímo zainteresováni, pomáhali s plakáty, se stěhováním aparatury atp. a hlavně divákům, kterých se sešlo přes 80: především muzikantů místních kapel, rodičů, kamarádů i náhodných kolemjdoucích.

Těšíme se na další shledání nás s vámi, těšte se také
Za TJN, Koník
(foto: Mishka)