Respektování v podání Jany Nováčkové

Už to bude rok, co jsem absolvovala kurz komunikačních a výchovných postupů Respektovat a být respektován vedený psycholožkou Janou Nováčkovou. Protože se letos znovu nabízí možnost tyto semináře navštívit, dovoluju si tu napsat pár osobních postřehů pro ty, kdo třeba váhají, jestli se přihlásit.

Znala jsem předem stejnojmennou knihu, jejíž je paní Nováčková spoluautorkou. Kniha se mi líbila, přesto jsem se nemohla zbavit pochybností: opravdu to funguje? Opravdu pomůže, když dítěti místo: "Zuj se, vždyť tu všude našlapeš" řeknu: "V předsíni se zouváme, že jo?" Měla jsem podezření, že je to možná tak trochu "papírové". A navíc se mi zdálo, že paní Nováčková na fotografii vypadá jako "učitelka".

Teprve ten živý člověk, živoucí Jana, jak si při semináři nechala říkat, (žádné PhDr a Csc), mě celou svou osobností přesvědčila. Nastavila mi zrcadlo, ve kterém jsem viděla, že to spíš já jsem papírová, respektuju jenom papírově, ne z hloubky a opravdicky. Na jejím výkladu jsem pochopila, co je to respektující postoj k dítěti (nebo k druhému člověku vůbec). Pokud dítě opravdu respektuji, tak mu přece nebudu říkat: "Jestli to neuklidíš do pěti minut, tak nebude pohádka!", ale můžu mu vysvětlit, že je potřeba rychle uklidit, abychom si stihli ještě spolu chvíli číst. Nejde o to, změnit jenom formulaci, jde o změnu vztahu, kdy jsme si na roveň.

Když teď bilancuju, jestli jsem se za ten rok stala opravdu respektující matkou, tak si musím přiznat, že jen trochu. Často slyším, jak na své děti zvyšuju hlas, jak jim rozdávám pokyny, dokonce i vyhrožuju a používám jiné nemilé a neefektivní postupy. Ale rozhodně už to vidím a slyším, můžu se zarazit a zkusit to znovu líp.