Z Afriky doma

Dva lidé, patnáct měsíců, třicet jedna zemí a jedno auto. A byla z toho zřejmě největší cesta Čechů po africkém kontinentu všech dob. Tihle dva jsou Hanzelka a Zikmund našich časů. Možná ještě víc. Podobně jako oni Marek Havlíček (35) a Tereza Tschöplová (21) vloni projeli Afriku autem. Jenže tahle dvojice ji rovnou objela celou, a to v dobách, kdy je černý kontinent mnohem nebezpečnější než když ji projeli legendární cestovatelé H+Z. Stříleli tam po nich, pod kůží se jim hýbali paraziti, ale oni dojeli. Za 15 měsíců urazili 83 540 kilometrů. Paraziti už zmizeli, ale Afrika jim zůstala pod kůží napořád. V listopadu se tam vrátí.

Tímto převzatým rozhovorem uzavíráme serii článků vycházejících z cestovatelských deníku této dvojice, která pochází z našeho regionu.
 

Kdy bylo opravdu nejhůř - tak, že jste už nevěřili, že dojedete?

V Kongu. Projeli jsme skoro 3 000 kilometrů napříč zemí, kde nejsou silnice, a našli jsme tam lidi, kteří mají mnohem dál k civilizaci než většina domorodců kdekoli jinde v Africe. Je to jiný svět, nepopsatelný. Jeli jsme cestami, kde byly výmoly hluboké jeden a půl metru, navíc plné vody a bahna. Bylo ho tam tolik, že nám teklo do auta. Čtyřikrát za den se vykopáváte a stojíte přitom po pás v bahně.

To musí být velký nápor na psychiku.

V Kongu jsem ležel v bahně pod autem, čučel na ulomené kolo a opravdu nevěděl, co mám dělat. Frekvence projíždějících aut se rovnala jednomu za dva dny, nejbližší město bylo tři dny jízdy. Tekly mi slzy po tvářích.

A lidsky nejhorší okamžik?

Když jsme byli svědky čelní srážky osobního auta, v němž bylo asi osm cestujících, s kamionem. Sekerou jsme vysekávali lidi z auta. Všude krev, roztrhaná těla, většina lidí byla mrtvá, jen tři jevili známky života, ani nevím, za jak dlouho přijelo něco jako sanitka, tedy dodávka s křížem na kapotě. Muži v bílých pláštích naházeli na podlahu tři lidi, o kterých jsme věděli, že mají znatelný tep, a odjeli.

V deníku, který máte na internetu, taky píšete o noční střelbě.

Ano, v Tanzanii nás v noci probudil obrovský černoch s brokovnicí v ruce, běhal kolem auta, střílel do vzduchu, řval, ať vystoupíme. My řekli, že ne. Trvalo to hrozně dlouho. Pak přišel jeho šéf a ukázalo se, že muž byl hlídač a absurdně si myslel, že chceme ukrást štěrk z lomu, který hlídal.

Jak se s takovými věcmi vyrovnáváte?

Nejdřív přišla beznaděj. Od toho je ale třeba se osvobodit a tak nějak se poddat toku života. Jestli mám dát do kupy auto, tak ho dám a dojedu, a když ne, tak ne. Jestli tady mám umřít, tak tady umřu. To je africká filozofie.

A jaké to je jet ve dvou? Co ponorková nemoc?

Byla to zkouška vztahu. Naučili jsme se přijímat jeden druhého takového, jaký je. Člověk musí odbourat ego, protože jinak bychom se sežrali. Za tu dobu jsme se pohádali snad jen jednou, a to ještě proto, že jsme byli ve stresu, protože jsme nemohli sehnat víza do Angoly. Den a půl jsme spolu nemluvili.

Jakou jste našli Afriku?

Zjistili jsme, že vše je jinak, že Afrika není plná trpících, nešťastných, hladovějících a umírajících lidí, ale že je plná spokojených a šťastných lidí, kteří si žijí svůj život stejně jako jejich rodiče, prarodiče, praprarodiče atd. Ale na tuto scénu přichází civilizovaný Evropan či Američan, který tvrdí, že nemohou být šťastní, že potřebují pomoc, že potřebují kupu hmotných věcí, že se potřebují ve školách učit, co je dobré a co je špatné, protože oni to nevědí a my to víme líp.

Existuje ještě taková ta Afrika starých dobrodružných knih s divočinou a bez civilizace?

V Africe už není kmen, který neví o civilizaci. Například být v Etiopii tradiční domorodec je výhodný byznys, jezdí tam moře turistů a já chci za jednu fotku dolarovku a za to, že ukážu chýši, chci pět dolarů.

Neexistují nezkažení domorodci. Je jen hromada pisálků, kteří hovoří o zapomenutých kmenech, o nebezpečných lidojedech, kteří žijí hluboko v pralese, a na fotce nebezpečného lidojeda je v dálce cihlový dům a elektrické vedení.

Co vám říkali rodiče, když jste jim oznámili, že vyrazíte?

To víte, že nebyli rádi. No, původně jsme měli v plánu jet přímo do Kapského Města a celé to mělo trvat asi tak tři měsíce. Ale pak se to nějak zvrtlo a trvalo to přes rok a čtvrt.
 

Trasa, kudy Marek Havlíček a Tereza Tschöplová objeli Afriku

Kolik to stálo?

V průměru asi devět set dolarů měsíčně včetně víz, oprav, nafty, upadlých věcí a tak. Jeli jsme Nissanem Patrol z roku 1996.

Kde jste spali?

Většinou v autě.

Co vám Afrika dala?

To nejdůležitější bylo poznání nás samotných, našich hodnot, našich vlastností, naší podstaty. Naše původní pohrdání línými a nepracujícími Afričany se postupně měnilo téměř v obdiv, že se nechtějí honit za lepším domem, dražším autem. Obdivovali jsme jejich vnitřní klid, jejich vnitřní štěstí, spokojenost a radost.

Afrika nás naučila, že štěstí člověk nenajde v ničem, co je vně. Poznali jsme, že člověka neudělá šťastným nic hmotného, štěstí a spokojenost najde jedině v sobě.

Bylo něco, co vás vysloveně překvapilo?

Především, že to, co se říká o Africe, je daleko horší než realita. Místa, která zněla nejstrašidelněji, se ukázala téměř nejlepší. Třeba Súdán byl plný pohostinných lidí.

Myslíte si, že jste to měli horší, nebo jednodušší než Hanzelka a Zikmund?

Každá doba má své. Projet takhle Afrikou je pokaždé těžké, byť jiným způsobem.

Vrátíte se do Afriky?

Rozhodně. Chceme v listopadu vyrazit přes Alžírsko, projet Saharu a dojet až do Kamerunu a odtud se přes Libyi zase vracet. Mělo by to trvat tak čtyři měsíce, ale uvidíme. Tentokrát by to taky mělo přinést radost tam, kam přijedeme, takže cestu chceme spojit s humanitárním projektem.

KDO JSOU CESTOVATELÉ

Marek Havlíček a Tereza Tschöplová objeli od prosince 2008 do března 2010 dokola skoro celou Afriku. Přijeli tam přes Balkán a Blízký východ.

Navštívili Egypt, Súdán, Etiopii, Keňu, Ugandu, Rwandu, Tanzanii, Malawi, Mosambik, Svazijsko, JAR, Lesotho, Namibii, Zambii, Botswanu, Zimbabwe, Angolu, Demokratické Kongo, Kongo, Gabon, Kamerun, Nigérii, Benin, Togo, Ghanu, Mali, Burkinu Faso, Mauritánii, Západní Saharu a Maroko.

Na druhou cestu se chystají v listopadu. Míří do Alžírska, Nigeru, Nigérie, Kamerunu, Čadu, Středoafrické republiky a Libye.

Více v jejich deníku na: cesty.mexikano.cz

Zdroj: Dva šílenci, kteří projeli Afriku víc než Hanzelka a Zikmund
Autor: Milan Vodička, MF Dnes