Trocha historie: Rozhodnutím strany terorista

opsáno z Lidovek

„Spravedlivý rozsudek nad bandou teroristů v Lounech“ otisklo 26. října 1949 Rudé právo zprávu o procesu s „bandou založenou počátkem roku na lounském okrese bývalým továrníkem Josefem Hořejším z Mělníka“. S ohledem na množství obviněných a tloušťku spisů se soudilo překvapivě rychle: pouhé tři dny, 22. až 24. října.

Porota přijela z Prahy a zasedala v lounské sokolovně naplněné přizvanými „občany ze širokého okolí“, kteří hlasitě vyjadřovali své pohrdání obžalovanými. Kdo pročítá téměř šedesát let starý článek a je vybaven alespoň základními schopnostmi číst mezi řádky tehdejšího propagandistického tisku, musí chápat, že soudní přelíčení v Lounech nebyla maličkost. Když Rudé právo psalo o „teroristické bandě“, znamenalo to, že o vině dotyčných bylo rozhodnuto, ještě než vkročili do soudní síně. Pokud někoho jmenovalo jako zakladatele skupiny, bylo čtenářům jasné, že mohl očekávat nejvyšší trest. Ani to, že komunistický list sáhl po přívlastku „bývalý továrník“, nebylo náhodné.

Článek pokračuje výčtem zločinů, které měli „teroristé“ spáchat, přičemž formulace znějí spíš jako citace z obžaloby než jako referát ze soudní síně. Pak přicházejí rozsudky: zmiňovaný Josef Hořejší společně s „velkořezníkem a šmelinářem“ Kamilem Novotným, „agentem zahraniční špionážní služby“ Josefem Plzákem a Bohumilem Klemptem dostávají trest nejvyšší. Tři další obžalovaní odsouzeni k doživotnímu vězení, ostatní ke ztrátě svobody od čtyř do pětadvaceti let. S popravou se v případě Hořejšího a tří jeho druhů spěchalo. Jejich odvolání proti rozsudku zamítl Nejvyšší soud 15. prosince 1949 a 7. ledna 1950 byli všichni čtyři oběšeni.

Josef Hořejší nezaložil žádnou „teroristickou bandu“. Továrníkem před svým zatčením skutečně byl, ale většinu svého předcházejícího aktivního života byl spíš tvrdě pracujícím čalouníkem. Šéfa skupiny „vlastizrádců a vyzvědačů“ z něj udělala komunistická justice. Vyšetřovatelé StB se pak postarali, aby se Hořejší ke svým „zločinům“ přiznal.

Pozdější „třídní nepřítel pracujícího lidu“ se narodil v roce 1910 v Chlumíně. V rodině bylo kromě něj ještě devět dalších dětí. Vyučil se sedlářem-čalouníkem. V jedenadvaceti se oženil a přestěhoval se do Mělníka-Mlazic. První dítě, dcera Růžena, se Hořejším narodilo v roce 1932. (Později přibyli synové Josef a Václav.) Pracoval jako mistr v kočárkárně Liberta. Ve třiceti letech se pokusil postavit se na vlastní nohy – na verandě domu, který manželům půjčil strýc, si zřídil dílnu, ve které po směně v Libertě vyráběl a opravoval kočárky. V roce 1942 byl po udání zatčen fašisty. Jeho proviněním mělo být, že vyrobil několik kovových podvozků ke kočárkům, čímž se v protektorátním režimu vystavil podezření ze sabotáže. Na Pankráci strávil čtrnáct měsíců, během nichž dílnu spravovala jeho manželka. Ještě do konce války dokázal rozšířit výrobu natolik, že v roce 1945 zaměstnával 50 lidí. Ještě větší vzestup zaznamenala firma Josefa Hořejšího po druhé světové válce. „V roce 1946 jel na veletrh do Paříže,“ vzpomíná dcera Růžena, provdaná Sojková,„ a přivezl zakázky za šest milionů.“

Každodenní život továrníka Hořejšího nebyl zahálčivý. Začínal v půl páté a ze všeho nejdříve odemykal dílnu a rozděloval práci. Domů se vracel, aby posnídal s dětmi, a pak už jeho den vyplňovala jen práce. „Měl známé po celé republice, dodávali jsme kočárky snad do každého města,“ říká Růžena Sojková.

Politicky byl Josef Hořejší otevřeně protikomunistický s orientací na lidovou stranu. „Jednou mu někdo nabízel členství v komunistické straně,“ vzpomíná si Růžena Sojková, „na což jim řekl: než ke komunistům, to bych se radši pověsil.“ Už v roce 1947 se podle vzpomínek paní Sojkové její otec politicky střetával v tisku s neslavně proslulým předsedou mělnického ONV, komunistou Bedřichem Šťastným.

Jeho podnikatelské úspěchy a neskrývaný odpor k nastupující bolševické moci budily pozornost stranických orgánů. 25. února 1948 byla továrna na kočárky, jako první podnik v Mělníce , znárodněna. Josef Hořejší tehdy zaměstnával přes 160 lidí z blízkého i vzdálenějšího okolí. V den znárodnění v podniku nebyl, ale když se tři dny nato vydal vyzvednout si své osobní věci, StB ho zatkla a převezla do Okresní soudní věznice v Mělníce. V domě Hořejších mezitím StB vykonala prohlídku. Po třech týdnech bez jakýchkoliv informací o otcově osudu se jeho tehdy patnáctiletá dcera Růžena vydala přímo za předsedou mělnického ONV Šťastným. „Když jsem se ho ptala, kdy pustí tatínka, řekl jen: ´My si ho tam nenecháme,´odstrčil mě a odešel.“ Den nato, 19. března, Josefa Hořejšího propustili.

Co mohl továrník bez továrny dělat? Po celý zbývající rok 1948 pracoval na zbytku pozemků, které mu po znárodnění zůstaly. Živil rodinu jako zemědělec. V únoru 1949, zrovna když ležel s chřipkou, přišla StB znovu. Tehdy s nimi s poukazem na nemoc odmítl jít a přivolaný vojenský lékař jeho odmítnutí podpořil. Do rána však zmizel a až po čase se rodina zprostředkovaně dozvěděla, že jejich otec odešel za hranice. Josef Hořejší sice zřejmě strávil nějaký čas v utečeneckém táboře v Německu, pravděpodobně v Řezně, ale o svém pobytu nikdy v rodině nevyprávěl, pouze poslední noc před popravou, kdy jej manželka a děti směly naposledy navštívit, si na poměry v táboře stěžoval. Neviděl prý před sebou v cizině žádnou budoucnost, navíc věřil v brzký pád komunistického režimu v Československu. Proto se s pomocí spolehlivého převaděče, kterým byl jeden z jeho bývalých zaměstnanců, opět vrátil domů. Ne však do Mělníka, nýbrž do Loun, kde žil bývalý odběratel kočárků od firmy Hořejší a jeho důvěrný přítel Kamil Novotný. V čase, který zbýval do jeho zatčení 8. srpna 1949, se mohl, alespoň teoreticky, věnovat organizaci „teroristické“ činnosti.

Jak ona „velezrádná“ činnost prováděná Hořejším, Novotným a dalšími mohla vypadat, nelze z dostupných pramenů přesně zjistit. V archivu ministerstva vnitra se sice zachovaly desítky stran zaznamenávající Hořejšího výpověď u výslechu a také výpovědi ostatních obžalovaných, ale doznání jsou na první pohled vynucená. Když příbuzní navštívili Josefa Hořejšího pár měsíců poté, poslední noc před popravou, měl zpřerážená žebra, přeseknutý nos a poškozený zrak. Všechno jako výsledek „péče“ vyšetřovatelů.

Obžaloba, opírající se především, ne-li zcela o výslechy a dokumentaci připravené vyšetřovateli StB, mluví o „ilegální organizaci“, která měla na lounském a rakovnickém okrese a posléze po celé republice pomáhat při ilegálních přechodech hranic, tisknout a rozšiřovat protikomunistické letáky a rozesílat štvavé dopisy funkcionářům lidosprávy a dezorientační rozkazy útvarům SNB. Kromě toho si někteří z nich měli opatřit zbraně a ukrást v Lounech výbušniny a s jejich pomocí posléze ohrožovat komunistické prominenty s cílem připravit je o život. Z Josefa Hořejšího, muže, který v předchozím životě neměl s ozbrojeným bojem žádné zkušenosti (na rozdíl například od bývalých československých vojáků a partyzánů), udělala StB hlavního organizátora těchto teroristických akcí.

Obžaloba sice mluví o úctyhodné řádce úkladných pokusů o odstranění různých komunistických funkcionářů, ale příliš se nezabývá tím, že ani jeden z citovaných pokusů neskončil smrtí osoby, na niž byl „pokus o vraždu“ zaměřen, často z něj plánovaná oběť vyšla nezraněna, pokud se o nebezpečí, které jí hrozilo, vůbec dozvěděla. (Všichni delegáti IX. sjezdu KSČ například měli být podle tvrzení obžaloby v nebezpečí, že je Hořejší a jeho druhové otráví kyanovodíkem.)

Ve vyšetřovacím spise zůstaly uchovány i „důkazy“. Na nekvalitních fotografiích lze třeba rozpoznat nejrůznější střelné zbraně a kovové součástky, ale naprosto není jasné, kdo a při jaké příležitosti fotografie pořídil. Fotokopie „letáků“, z nichž některé jsou podepsány za skupinu MAPÁŽ (Masaryk, Palacký, Žižka), ukazují amatérsky připravené tiskoviny naklepané na psacím stroji nebo zhotovené s pomocí primitivní šablony. “Důkazy“, které vyšetřovatelé StB připravili, byly tak chatrné, že jim musela na věrohodnosti přidat doznání obviněných – a ta si při výsleších dokázali vynutit.

Rodina Josefa Hořejšího si najala vlastního advokáta, který mimo jiné poradil příbuzným, aby sepsali petici za propuštění obviněného a nechali ji podepsat od lidí z kraje. Podpořilo ji asi 120 občanů. Mnozí z nich byli bývalí zaměstnanci firmy Josefa Hořejšího. Někteří ji podepsali, i když byli členy komunistické strany. Přesto byl Josef Hořejší shledán vinným a společně se třemi spoluobviněnými popraven. Na spravedlnost si jeho pozůstalí museli počkat až do roku 1993, kdy byl Josef Hořejší spolu s ostatními potrestanými ve stejném procesu plně rehabilitován.

Rychlost, s jakou byl případ Josefa Hořejšího doveden od zatčení k vykonání rozsudku, i urputná snaha, s níž se vyšetřovatelé snažili stůj co stůj prokázat vinu zadržených, svědčí o tom, že komunistické orgány měly na likvidaci Josefa Hořejšího a jeho druhů zvláštní zájem. Klíčovou osobou, která toužila po tom, aby byli obvinění co nejrychleji a co nekrutěji potrestáni, byl podle všeho první muž komunistické strany na Mělnicku Bedřich Šťastný.
Petr Dudek

Náš Béďa

Další informace o továrníkovi Hořejším