Kdo je kdo?

 Je vážně obrovská zima, říkám si a ač to není mým zvykem, rozhodnu se
zajít do Mc Donald´s  na něco teplého, před taneční lekcí, byť zamýšlím
původně pouze černý čaj. Ovšem poté se mi zalíbí menu s hamburgrem,
rybičkou, hranolkami a čajík je v ceně, přece nelze odolat. Usadím se tedy
k oknu a začnu pojídat to, nač vlastně nemám nejen hlad, ale ani chuť.
Rozhlížím se kolem sebe, neboť slyším u vedlejšího stolu blábolení a nezvykle zvýšený
hlas, který žádá asi o peníze pojídající občany se zraky zabořenými do svého pokrmu.

 Říkám si – otrava, ani se člověk v klidu nenají a odvracím oči. Nevítaný rušitel žádá
muže sedícího ještě blíže k němu než jsem já o drobné. Muž nepřítomně
odtrhne zrak od svého notebooku s ohryzaným jablkem a mince mu podá.
Muž (indián) nazvala jsem ho tak v duchu a začala si ho prohlížet ,
poděkuje uctivě , ale dál sedí a povídá něco ve smyslu, že je
bezdomovec a my máme kde bydlet. „No a to je snad náš problém?“ říkám
si dál v jeho neprospěch. Za chvilku žádá další krmící se lidičky o totéž a oni
odmítnou cokoli mu věnovat , tu indián zvýší hlas spílajíc, že nejsme
ochotni se o nic dělit, že kdyby měl to co my, rozdělil by se o vše a
nepříliš pěkně jim popřál brzké ukradení jejich peněz. Za chvil ku mu
tito lidé penízky přinesli.
 Začalo ve mně „něco“ vibrovat. Ten člověk mluví pravdu, co nám chybí?
Proč nejsme ochotni se podělit o pár drobných ve prospěch tohoto muže?
Kdo z nás může vědět, zda příští zimu nebudeme v podobné situaci? Kde
bereme (já) to právo pohrdnout, byť jen na chvíli tímto chlapíkem?
Slzy se mi téměř vyhouply zpod víček, ale stále jsem držela masku
spořádaného konzumenta od Macdonalda. Na řadu se po hranolkách dostal
burger s rybičkou, chtěla jsem ho moc dát indiánovi, ale přihlouplé
konvence a pohledy ostatních mi to nedovolily ač si tolik zakládám na tom,
že co si řeknou druzí je mi vážně totálně ukradené.

 Po dojedení posledního sousta za průbežného pozorování chlapíka mě počal v žaludku
tlačit jeho nevítaný obsah. Lítost nad osudem indiána a lhostejností
nás ostatních mi nedopřála požitek pokojí kového žaludku. A zase jsem
bojovala, nesmyslně, sama ze sebou, zda poruším zásadu nedávat nic
žebrajícím. Zde jsem to cítila jinak, chtěla jsem tomu muži dát
alespoň peníze. Vstala jsem a při odchodu se nadechla a šla s
otevřeným srdcem k němu vtiskávajíce mu do dlaně pouhých dvacet korun.
Dlouho jsem neviděla tolik světla a vděku, dostala jsem požehnání v podobě
křížku na čele a obrovské díky, dostala jsem mnohonásobně více než
jsem dala. Byl to Člověk a já na něj nepřestanu  vzpomínat.

Dorazila jsem pár chvil po této nevšední a velké události na své
tance, kde je vždy připraven oltář.

Ten včerejší byl ve tvaru srdce, se spoustou svíček  a rudou  růží ve svém středu.

v