O jednom vyhaslém životě a o lidech, kteří tu zůstali

Ráno přicházím do práce, a při jinak krásném dni, kdy se nemusím halit  do kožichů a šálů, protože vzduch je cítit jarem,  kouknu ze zvyku na krásnou vyhlídku směrem na Říp.

Jenže se děly jiné než milé věci, na  starém mostě byl  jízdní pruh na Mělník uzavřen hasiči, policií a civilním autem.

Ze středu mostu směrem k posvátnému Labi  smutná připomínka něčeho, co byl kdysi žijící člověk.

Je mi to neskutečně líto, první, co mě napadlo, "cos to provedl ".  

Co ho dohnalo k tomu, že tu nechal  rodiče, přátele a kde byli, když potřeboval pomoc. A co se tak strašného stalo, že musel sáhnout až k tomu poslednímu.

Mrazí mě, je mi to líto a zuřím zároveň. Děsím se té silné emoci, která mnou prochází. 

Nezbývá mi, abych smutek prožila... a život šel dál.

I když ho neznám,  v duchu a od srdce jsem se s ním  rozloučila a věřiím, že tam, kam odešel , je mu líp. Když počáteční šok pominul, napadlo mě několik věcí. Ať už odešel člověk dobrovolně z jakýchkoliv důvodů, zapomněl, že tu jsou lidi, kteří ho milovali a kterým bude chybět.

Jak je smutné, že  jeho rodině ukážou jen úmrtní list , a ta nebude moci  dát poslední polibek na rozloučenou...a hlavou jim už nyní duní obrovské PROČ?

O jeho schránku se museli postarat lidé, kteří mají za úkol  chránit zdraví a majetek- hasiči , policisté a lékaři.

Pak mi naskočila další věc: jak moc jsou tito lidé ohodnoceni, když se musejí  setkávat s takovými  otřesnými odchody, s takovýmou bolestí a pocitem zmaru...Vzpomněla jsem si,  jak z řad hasičů  policistů lidé odcházejí, protože  stát nemá na to, aby se postaral o lidi, kteří jsou vystaveni tak šíleným a terminálním stavům.

Ty věci se dějí a bohužel budou dít dál, jen tiše doufám, že  snad  v téhle hektické a stresující době najdeme  více času na své bližní, že přestaneme dělat  mrtvé brouky a podáme pomocnou ruku  tam, kde to vypadá, že naděje vyprchává...

A přitom stačí dávat a dostávat něco, co je zadarmo , a kromě zdraví dar největší: lásku. 

Ve světle takové totální , neskutečné a hlavně nevratné události se moje problémy zdají tak hloupé a malicherné, okamžitě jsem si vzpomněla na své děti, na svého muže, na svou rodinu,a posílám moc síly a lásky těm, co po po tom, co ho už nic nebolí, zůstali a do konce života se tím musí vypořádávat.

Omlouvám se za emoce, potřebuju se s nimi  s někým v étéru podělit...