Petr Kalandra Memory aneb vzpomínka na opravdového českého bluesmana

V mělnickém klubu  Stará Mydlárna tento pátek 20. září proběhne koncert věnovaný legendě českého bigbítu Petru Kalandrovi. Proto jsme položili několik otázek lídrovi kapely Petr Kalandra Memory Band Mírovi Kuželkovi  ohledně jeho vztahu k tomuto skvělému muzikantovi.

Kdy jste ho poznal a při jaké příležitosti?
Jak dlouho jste jej znal?

S Petrem Kalandrou jsem se potkal v životě několikrát. Nejprve jako divák na koncertech skupiny Marsyas. To jsem seděl většinou v první řadě a hltal jsem tón po tónu muziky, která pro mne znamenala poznávání něčeho vzdáleného co ani nedokážu pojmenovat. V dnešní době to vyzní asi absurdně, ale byla to pro mě „Amerika v srdci socialistického tábora“. Svoboda myšlení, názorů, a hlavně muziky, po které jsem  jako statně většina obdivovatelů skupiny Marsyas prahnul. Dokonce jsem i díky Petrovi a Marsyas začal zkoušet první akordy na kytaru. Měl jsem štěstí, protože jsem u hraní zůstal a podařilo se mi koncertovat. Jaké bylo pro mě potěšení, když jsem hrál na festivalu, kde na stejném podiu a ve stejný den hráli právě Marsyas. Sezení v šatně s Petrem, Zuzanou, Olinem a dalšími, bylo pro mě určující. To mi asi dalo směr mého vnímaní světa a postoje, který si myslím držím dodnes. Pak už slovo dalo slovo a došlo i na společný koncert s Petrem a Jirkou Charyparem. Ten se odehrál v Litvínově v červnu 1995. Chuť zopakovat takový koncert popřípadě připravit i šňůru koncertů přerušila zpráva o předčasném úmrtí Petra Kalandry v září stejného roku.  S Petrem Kalandrou jsem se potkal několikrát, ale přesto mám pocit, že se známe celý život.

Čím Vás zaujal a zda jste měl s ním nějaké zajímavé zážitky

Petr byl ohromně člověčí. Měl v sobě něco, čemu se dnes říká charisma ale tenkrát to bylo srdce na dlani a schopnost ovlivnit svou dobrotou celé své okolí. Dodnes, když jedeme se skupinou Petr Kalandra Memory band na koncert, tak se vždy objeví někdo, kdo s Petrem prožil pár okamžiků, které pro něj znamenali nezapomenutelné chvíle o kterých se chce s námi podělit. Vždy jen hrdě řekne „… Jó s Petrem jsem se znal. Hráli jsme na kytary celou noc a pak u mě i přespal“.  Takových historek slýchám stovky. To asi nejvíc charakterizuje Petrův beatnický život.

Popřípadě několik postřehů ze společných setkání.

Jeden postřeh za všechny. Hráli jsme spolu a mě praskal struna. Prohrabával jsem futrál od kytary, kde jsem měl klubko strun už dávno použitých právě pro tento případ. Když to Petr uviděl, zakroutil hlavou a věnoval mi dva balíky nových strun a řekl, že kytara si zaslouží, aby byla hýčkána. Neposlechl jsem ho. Na ty jeho struny jsem hrál více jak dva roky. Nechtěl jsem vyměnit za jiné. A že už nezněli jako nové? To mi bylo fuk. Tyhle hráli pro mě ty nejkrásnější melodie, které jsem slyšel jenom já.

No a jaké jeho věci kapela nejraději hraje?

Hrajeme všechno, co se dá. Asi nemám vyhraněnou skladbu. Je to spíš o náladě publika. Když cítím, že publikum štve například politická situace, tak pokud uvedete správně skladby, tak si v nich diváci najdou svoje odpovědi. Pokud sedí v publiku zamilovaný pár, tak v těch písničkách cítí klid a lásku. Pokud sedí v publiku parta kámošů, co mají za sebou řadu skvělých mejdanů, tak i o nich, v Petrovo písničkách zpíváme. Jak říkám není to o písničce. Je to náladě a tu se snažíme předávat pozitivní.  Stejně tak, jak jsem jí sám čerpal před lety od Petra

 Míry Kuželky se ptal  Bedřich Marjanko