Z Kokořína do Afriky

Tereza a Marek z Kokořínska vyrazili na cestu Afrikou a nyní za sebou mají více než 8 měsíců cestování, 50.000 kilometrů, navštívili na 27 zemí, a každý den zažívají zajímavá dobrodružství a setkání. Mělníček.cz vám bude přinášet sérii článků o jejich cestách - takový deníček o objevování Afriky. Ať už proto, že zážitky těchto cestovatelů jsou zajímavé ke čtení, tak třeba i proto aby také vás nalákaly někam vyrazit.

Pohodlně usaďte a seznamte se s príběhem Terezy a Marka...

Koncem února minulého roku, tedy roku 2008 jsme leželi na lehátku, na lodi, plavili se po Nilu spolu s desítkou pohodlných turistů, pojídali jsme si a popíjeli, co hrdlo ráčí a užívali si dovolenou poprvé v životě v rytmu, které udávala cestovní kancelář a né my samotní. Byli jsme plní dojmů z uplynulých dnů, z převratného zážitku, který v nás vyvolal pohled na pyramidy a především samotný pobyt v jejich útrobách. A jak sem tak ležel na lehátku začal sem číst jeden velice seriózní časopis o přírodě, vycházející po celém světě. A to se pomalu ke mě plížil onen nápad.

V jednom poutavém dlouhém článku popisoval reportér podobný zážitek, jako my jsme měli v čerstvé paměti, ale ze sudánských pyramid, srovnával je s egyptskými a vyzdvihoval přednosti sudánských. Pro mě nejvíce popudlivá byla informace, že ony sudánské pyramidy by měly být kompletně zatopeny novou přehradou na Nilu v únoru 2009. Reportér pak odvážně kritizoval bezohlednou a hanebnou súdánskou vládu, která tomu rozhodně nechce zabránit, i když proti tomuto zničení památky zahrnuté do světového dědictví zbrojí tisíce lidí a stovky organizací včetně UNESCa. A právě v tu chvíli jsem si řekl, tak to chci ty pyramidy vidět ještě dřív než je zatopí. Tak se narodila první myšlenka jet znovu do Afriky.

Začali jsme se pídit po cestovkách, po letech do Sudánu, po cestovatelích, kteří by Súdán procestovali, ale marně, jako by byl Súdán bermudským trojúhelníkem. Pak náhodné objevení cestopisu jednoho týpka, co z Čech dojel do Cape Town na motorce nás inspiroval k ještě sebevědomějšímu rozhodnutí. A tak jsme po opravdu pár měsících příprav vyrazili 14.12.2008 z kokořínska vozem, Nissan Patrol vyrobeného v roce 1995, který dostal tvrďácké jméno Jahůdka po souši přes střední východ do Afriky. Sice se ostatní cestovatelé na podobnou cestu připravují po právu při nejmenším rok, spíše dva, my jsme to vzali trochu hopem, prostě hop nebo trop, aneb co se má stát ať se stane.

Původní plán byl po východním pobřeží dorazit do Cape Town, odtamtud poslat domů pohled, pak poslat trajektem domů auto a letět tam odkud jsme přišli, tedy přijeli. Však celá řada zajímavých setkání, počínaje setkáním s cestovateli, co kříží Afriku několik let, přes setkání s týmem španělských tvůrců dokumentárních filmů až po setkání s politickým poradcem evropské unie pro africkou unii, etiopiologem a spisovatelem v jednom Pavlem Mikešem, nás inspirovali k návštěvě všemožných koutů Afriky a byli hlavní pohnutkou k tomu, abychom se zpět do rodné hroudy vraceli po západním africkém pobřeží. Jak říkalo několik cestovatelů, západní Afrika je tou pravou Afrikou a jak rovněž říkali rozhodně jeďte tam, kam Vám budou říkat, že rozhodně nemáte jezdit.

Do tohoto okamžiku jsme na naší cestě ujeli 44.522 kilometrů a projeli 24 států, další minimálně dvacítku států máme pravděpodobně před sebou a s tím i dalších sedm, možná jedenáct, možná víc měsíců cestování, poznávání a zažívání, nemáme konkrétní plán , ten se většinou mění každý třetí den, nejsme ničím vázáni ani svazováni, takže svobodně dáváme prostor přívalu všeho nového.

Z afrických zemí jsme důkladně projeli:

Egypt a vychutnávali si jeho pohostinnost a poznali ho tak, jak se to nepodaří žádnému účastníku zájezdu,

Sudán a byli překvapeni jeho přátelskostí a stal se naším NEJ favoritem z afrických zemí, navíc rozčarováni tím, že žádná přehrada, co by zaplavila místní pyramidy neexistuje,

Etiopii a byli jí trochu znechuceni, tedy její neomaleností a sebevědomým vystupováním vůči Evropě a pomoci, kterou berou automaticky, zaskočeni místním totalitním režimem, ale okouzlení kulturou a místním duchem,

Keňu a byli trochu překvapeni komercionalizací a připadali si jako v předražené části Chorvatska plného turistů,

Ugandu a vyvalovali oči na zem, která je svou vybaveností a vyspělostí podobná jakékoli pobaltské zemi,

Rwandu a obdivovali snad nejpracovitější Afričany, v této zemi podobné kopečkolendu v Beskydách či na Novém Zélandu. Na místních prudkých kopcích, na kterých by se bál lyžovat i velice zkušený lyžař se nebojí rwanský zemědělec obhospodařovat své políčko.

Tanzanii a vychutnali si poprvé v životě, jak po nás někdo střílí a vyhrožuje smrtí,

Malawi a byli překvapeni tím, že se tu setkáváme s lidskostí, s kterou se v Africe setkáte opravdu málo kde,

Mozambik a užívali si turisticky nepřeválcovanou zemi,

Swaziland a byli svědky nepřekonatelné zručnosti a pracovitosti místních poddaných v tomto království,

Lesoto a byli učarováni tímto královstvím v mracích trochu podobného Nepálu, Jihoafrickou republiku ve spoustě vyspělejší než Evropu,

Namibii a byli ohromeni naprosto rozdílnou zemí oproti celé Africe

a Botswanu a jejími asi nejkrásnějšími parky v Africe.

Brázdíme cestou necestou.
Na naší cestě jsme navštívili místa, kde neviděli bělocha deset let.
Dojeli autem na místa, kde nikdy auto neviděli.


Nechali jsme si ukrást foťák s výbavou, aby ho pak tisícovka policistů a vojáků hledala a po týdenním pátrání, prohledávání všech vyjíždějících aut z města ho úspěšně našla u dvou mladíků hluboko v lese, když si to štrádovali asi 20kilometrů od místa činu, kde nevede žádná cesta, žádná silnice. Mladíci po rychlém a spravedlivém soudu za krádež dostali pět let natvrdo.

Dostávali jsme z bahna naší Jahůdku společně s desítkou domorodců šest hodin a vlastními těly bránili, aby auto nespadlo do propasti.

Vyprošťovali jme z havarovaného osobního auta osm pasažérů, z nichž polovina nehodu nepřežila.

Sledovali jsme, jak izraelské stíhačky letí zbombardovat Sudán a desítky egyptských raket na vojenské základně je sledují a otáčí se za nimi jako slunečnice za sluncem. A pak jsme udiveně a s nepochopením sledovali, jak se tato zpráva dostala do evropských sdělovacích prostředků trochu zkresleně po třech měsících.

Strávili jsme na izraelsko-egyptských hranicích dvanáct hodin, kde dvacítka celníků rozebírala celé auto, prohledávala ho, vše z auta do posledního posmrkaného kapesníku vyndali, ale stejně bystří detektivové nenašli naší maxi 80litrů velkou tajnou schránku plnou věcí, které by nám jistě znepříjemnily život.

Byli jsme málem rozdupáni rozzuřeným stádem slonů, co se na nás vrhli v Keni a jen tak tak jsme unikli slisování a rozdupání.

Šílený, obrovský černoch s brokovnicí v ruce nám vyhrožoval, že nás zastřelí a při tom střílel do vzduchu a jako anděl z nebe sestoupil jeho Íránský šéf, který se nám pak nepřetržitě půl hodiny omlouval a den nás hostil aby celou záležitost uhladil a ani nevíme jak tvrdě zběsilého stříleče potrestal jak tvrdil.

Viděli jsme jak se humanitární pomoc z Evropy mění v dobře prodejní zboží.

Každodenně si „užívali“ všudypřítomné africké zvědavosti a hromady lidí, kteří nás rozhodně ani na chvilku nepustí z dohledu a neobdaří vás klidem a samotou.




A důvod proč jsme se rozhodli napsat tento článek, který možná nebude poslední? Důvodem je především naše touha o podání svědectví o naší cestě. Ukázat široké české veřejnosti, že kult, který v hlavách Evropanů přežívá o Africe je často zcela zcestný, či nepravdivý. Máme na mysli především předsudky jak že je Afrika nebezpečná, že v Africe umírají denně desítky tisíc dětí hladem, že se lidem v Africe ani nezdálo o asfaltových silnicích, že tam těžko můžete použít mobil, že charitativní pomoc přijde opravdu tam, kde je nejvíce potřeba, že těžko můžete použít platební kartu, že se v Africe na nic nemůžete spolehnout, že Afrika je jen a jen džungle plná divochů, lidožroutů a predátorů.

Rádi bychom se podělili o naše zkušenosti, poznatky a třeba tím trochu podpořili sebevědomí těm všem co by se do některých „nebezpečných“ afrických zemí rádi vydali, rádi bychom ukázali nový úhel pohledu těm, kteří jsou ochotni vidět věci jinak než doposud, rádi bychom informovali všechny informací chtivé Čechy o pravdivé a necenzurované tváři afrického kontinentu, jak jí vidíme my. Rádi bychom ukázali všem, že je vlastně jednoduché sednout do auta a jet do Afriky, nebo přinejmenším můžeme poskytnout lidem slušný návod jak to udělat. Sami už teď můžeme opravdu upřímně říct, že kdybychom měli informace byla by cesta o 80% hladší a jednoduší, nebyli by jsme tolikrát na cestě překvapeni, rozčarování, zaskočení. My jsme bohužel žádné informace od lidí, co absolvovali podobnou cestu neměli, nedopídili jsme se k žádným Čechům co by podobnou cestu absolovovali, tedy až na Doktora Holuba. Jsme si vědomi jak jsou informace pro případného potencionálního cestovatele cenné a nezbytné a jak mu mohou nezištně ušetřit čas, peníze, trpělivost, zdraví. Sami žasneme kolik lidí z Evropy se na podobnou cestu vydává, ano na blbce a německé turisty člověk narazí všude, ale až tak moc? Kolem Afriky se vydává i mnoho Holanďanů, Švýcarů, Španělů. Nejde o žádný extrémní a sebevražedný úkon, jak by se mohlo na první letmý pohled zdát a jak výše uvedené zážitky mohou napovědět.
I když souhlasíme s prohlášením jednoho českého velvyslance v Africe: „člověk musí být velký sadomasochista, aby se vydal cestovat do Afriky“.




Protože nejsme zruční a výřeční žurnalisté, kteří by obratně uměli zacházet s českým jazykem a především českým pravopisem a z těch mnoha krásných českých slov neumíme vytvořit seskupení vtipné a čtivé podobné žádostivému článku, říkali jsme si, zda by nebylo pro Vás (potencionální čtenáři) i pro nás lepší, kdybychom na základě nějakých obecných dotazů, či námětů vyprodukovali konkrétní článek. Protože neradi bychom tu čtenáře unavovali fakty o přípravě na cestu, o přípravě auta, o afrických úřednících a úřadech, o ubytovacích zařízeních, o cenách, o kvalitě služeb, o zvířatech kde jaká jsou k vidění, o lidech jací kde jsou, Afrika jako celek je osobnost, sebevědomá a silná i když někteří se rozhodli jí změnit, změnit i lidé, kteří zde žijí, protože jen oni znají to jak se žije správně, ale Afrika a Afričané se nedají, naštěstí, nebo na neštěstí?

Tedy v případě budete-li mít zájem o konkrétní převyprávění nějakého našeho příběhu, či konkrétní pohled na námi již projetou zem, rádi tak učiníme. Ovšem můžeme Vám poskytnout pouze naše zkušenosti, naše pohledy, naše názory a to co napíšeme není svaté, to co tu čtete není Bible, někteří mohou mít odlišnou či opačnou zkušenost. Rovněž by nás potěšila Vaše osobní zkušenost z návštěvy v některých zemích, ze zemí západního pobřeží, ať už by to měla být zkušenost dobrá či špatná, ať by to měla být informace o místě které určitě navštívit či kontakt na dobrého člověka, který by nás rád viděl a něco nám pověděl o dané zemi a my ho na oplátku mohli pozvat na čaj.