Zpravodajství

Neobyčejná didaktická herna Zábaviště pro sviště zaplnila velký sál Regionálního muzea Mělník. Sviští dráha, Svišti v balónkovišti, Najdi mě, Logopedický pilníček, Děravý příběh či Herecká výzva Chyťte pytláka, jsou jen některé názvy svištích aktivit, při kterých se zabaví každé dítě: malý sportovec, zpěváček, detektiv, herec, počtář, přemýšlivec, hudebník i výtvarník!

 A to zdaleka není všechno! Čeká Vás také Edovo obří leporelo, Vendulčin obchůdek a dokonce i čtecí koutek s opravdovou postelí. Podává se písmenková polévka a zkoušku obratnosti složí malí svišti ve Cvičišti. Veselé obrázky Venduly Hegerové, která výstavu vytvořila společně s Muzeem a galerií v Poličce, vystoupily z knížek a těší se na Vás! Přijďte si hrát a učit se na výstavu, která spojuje chytrou zábavu, tvoření a pohyb.

 Barevný svět ilustrátorky Venduly Hegerové plný zvířátek, určitě znáte především z knih pro děti, ale také grafomotorických, logopedických a jiných vzdělávacích materiálů. Opičák Pepa a jeho kamarádi se objevují i v karetních a deskových hrách a v neposlední řadě také časopisu pro děti PUNTÍK.

Výstava je otevřena denně kromě pondělí 9-12 a 12:30-17 až do 21. 9. 2025.

-RMM-

Jenže, my si od těch výletů i z časových důvodů na chvíli odpočineme. Avizoval jsem tu asi před 14 dny, že se Soutok blíží magické hranici milion návštěv webu. Včera ve večerních hodinách chybělo již jen nějakých 30 čtenářů, ale zrovna bylo po dovolené a povinnosti volaly ke spánku. Nicméně jsem měl konečně dnes v podvečer asi v 18 hodin čas PC pustit, a tak se s vámi rád podělím o to magické sedmimístné číslo.Nehodlám dnes kolem něj filosofovat a ani není čas. Jsem jen rád, že je konečně tam a život se mnohdy skládá z drobných radostí.

Dáme si ale dnes krátce takové téma, které má souvislost s tím cestováním. Však jsem tu již kdysi psal, že každá aktivita má často i vedleší produkt. Chcete jet na výlet ? Tak musíte jít také kus cesty po svém domovském městě. A i ta část cesty vám něco nabídne. Pojďme se nyní podívat na to, jak také mohou vidět Mělník cestující, kteří se sem vypravili vlakem, nebo autobusem. Je to obdoba toho, co já vidím v nějakém městě, kde zrovna vystoupím. Také vnímám hned nejbližší ulici a nejbližší park, který vás mnohdy někde vítá.

Neberme to jako výtku. Ulice i parky se musí udržovat všude. Je to jen na několika fotografiích takový momentální stav, nebo dojem po příjezdu do města. Jistě to tak nebude napořád, že ?

Na prvních dvou snímcích tedy vidíte aktuální stav ulice Nádražní z nouzového přechodu pro pěší vedoucímu k nádraží ČD. Jednou to budou historické snímky a samozřejmě se již všichni těšíme na budoucí stav po rekonstrukci. Ostatně je otázkou, zda třeba jednou nebude nutné někde v těchto místech užít na přechodu světelnou signalizaci.

To je dnes vše a uvidíme, kdy si zase dáme nějaký ten krásný poznávací výlet, který mě osobně vždy nabije energií a při psaní článku jej prožívám znovu. Samozřejmě jsou v záloze ještě i nějaké materiály třeba z prvního webu, kde jste již ochutnali třeba roky 2008 a 2009 u nás ve městě, nebo i něco z oslav páry ve Mšeně. Své místo jistě mají i pozvánky na akce, ale faktem je, že řada z nás žije touto dobou prostě výlety a dobrodružstvím. Velmi populární zejména mezi těmi mladšími ročníky je vodáctví a dnes již není třeba vlastnit svůj člun, jako kdysi, ale máme tu již celou řadu půjčoven.

Pohodový týden.

Takovým městem i díky věhlasu, se pro mě stala Kroměříž, z níž pocházel kdysi i náš jeden bývalý soused. Hlavním magnetem pro mě tentokrát nebylo jen krásné historické centrum města, ale i vyhlášená  Podzámecká zahrada a především hlavně Květná zahrada, která má rozlohu 300x485 metrů a byla založena v roce 1665. Už jen při pohledu do mapy vidíte, jak velkou část města Kroměříž zabírá. Ovšem, ona ji nejen zabírá, ale působí doslova úžasným dojmem.

Vyjížděl jsem tedy svoji oblíbenou ,, zlatou spojí" v 5.40 hodin z Mělníka na paušální čtrnáctidenní Jízdenku na léto z Mělníka za letošních 1990 Kč. Samozřejmě již degradovanou jízdenku, protože každou cestu rychlíkem z Mělníka do Kolína, nebo zpět si musíte zaplatit extra jízdenkou PID v hodnotě 50 Kč. Žádná vláda totiž nebyla schopna v zájmu cestujících dokopat železniční společnosti k tomu, aby byla Jízdenka na léto uznávána všemi přepravci a nejen národní společností ČD.

Ba co víc ? Soukromé železniční společnosti u nás jsou již tak ofrklé, že mnohdy nečekají ani 10 minut na opožděné vlaky, jak ještě v nějakém článku uvidíte. Vyjímkou je poslední spoj, kdy už by to volalo do nebes. Jenže, lidé ani nevědí, kde si stěžovat a berou to jako samozřejmost, že se konkurenti nemají rádi, a tak oni budou občas trpět. Zrovna včera se mi rozpovídala na toto téma půlka vagonu, a to cestuji obvykle jen o dovolenou. On i málokdo ví, kde si vůbec stěžovat a pochybuje o smyslu, když vidí, jak se nám politici i zákony mnohdy smějí.

Ranní cesta někam je však zpravidla vždy v pohodě, a když jedete hodně daleko, tak zjistíte, že ta zpoždění ČD zpravidla vznikají odpoledne na území sousedních států při čekání na spoje tam a dlouhodobě v důsledku prací na koridoru mezi městy Olomouc a Ostrava. Někdy se přidá nějaká mimořádnost různého rozsahu.

Do Kolína tedy přijedete v 6.40 hodin a pokračujete v 7.02 hodin rychlíkem Silesia ( Praha - Ostrava -Varšava) do Olomouce, kam přijedete už v 8.42 hodin. Tady máte dost času na cokoliv. Moravou jezdí takové zajímavé spoje, které jedou z Brna do Břeclavy, kde se stáčí k severu podle řeky Moravy a končí v Olomouci. Tam již někdy čekají noví cestující a sotva vlak přijede a cestující vystupují, tak již nasedají cestující pro opačný směr.

Z Olomouce tedy jedete v 9.05 hodin do stanice Hulín, kam přijedete v 9.29 hodin. Tady stanice trošku připomíná tu ve Všetatech. Musíte projít čekárnou na druhé nástupiště, kde již stojí vlak jedoucí z Rožňova pod Radhoštěm do Kojetína. Ten odjede v 9.33 a příští stanici jste již v 9.41 v Kroměříži. Je to taková nízkopodlažní jednotka, kde se dobře nastupuje i vystupuje.

Cesta do centra není nijak složitá. Já se ve vlaku nějak seznámil s maminkou se dvěma dětmi, když jsem se usmál nějaké chlapcově reakci a žena si toho všimla. Hned jsem se dozvěděl, že jedou až z Lázní Bělohrad a později se ukázalo, že paní nejvíce zajímala Květná zahrada. Zatímco oni se vydali ze stanice hned vpravo podle silnice, tak já vyšel rovnou za nosem k autobusovému nádraží a nábřeží řeky Moravy. Obě cesty však vedly na most, který v přímém směru mířil pozdější pěší zónou do centra. Tam v centru bohužel přišly první a ještě slabé přeháňky dne.

Navštívil jsem samozřejmě infocentrum, abych pak již spokojený s vizitkami do deníku a s pohledy prošel celé centrum křížem krážem. Tehdy jsem tuto ženu s dětmi potkal podruhé a naposledy, abych se dozvěděl, že nešlo o žádný výlet k dědovi  babičce, ale že přijeli za stejným účelem, jako já. Jenže, zatímco oni pospíchali ke Květné zahradě, tak já se ještě těšil z centra a pomalu jsem mířil ke zdejšímu zámku a hlavně do takzvané Podzámecké zahrady.

Ta začíná takovými voliérami se zvířaty, je tu všude na trávnících plno pávů a nechybí i kachny, krůty a celá řada dalšího ptactva a drůbeže. Tady jsem potkal obdobu prvního setkání, ale bylo to veselejší tím, že prý přijeli z Lednice, kde bydlí, což je místo, kde jsem byl před dvěma dny nucený se zastavit při cestě na Pálavu. On je vůbec ten svět malý, jak se říká. Podzámecká zahrada pozvolna přejde do prostorného anglického parku, kde nechybí ani vodní síť, staré vzrostlé stromy a je tu zkrátka příjemně.

Já zase kontroval svojí cyklojízdou Děčín - Dresden- Děčín ( 121 km), kterou jsem tedy začal i končil ve svých padesáti letech v Dolním Žlebu, který byl občas součástí Děčína. Připomněl jsem časy televize DDR 1 a pátečního pořadu Stop rock, kdy jsem si parkrát pořad pustil. Hrály tam kapely, jako Puhdys, Stern Meissen, a když jsem vzpomněl i Petru Ziegler, tak paní normálně pookřála. Pak ještě přišla řeč na jízdenku Labe- Elbe, která má nyní platnost snad už zase od Mělníka, ale jistý si nejsem.

Ono se to často mění a nejen ceny. Obě strany to setkání poněkud dále od domova potěšilo, ale déšť i další plány nás zase popohnaly k novým aktivitám. To je právě ono, že když potkáte podobně staré lidi s podobnými zájmy, tak vám dobře rozumí, i když jste cizinec, který je rád, když se někde domluví. Doprohlédl jsem si tedy úvodní francouzskou část parku a pospíchal jsem do finále. Směr Květná zahrada.

Přihnal jsem se jak velká voda již notně zmáčen, byť pod deštníkem a vyvalil jsem na pokladníka sérii otázek. ,, Prosím, mně jede ve 14.17 hodin vlak. Myslíte, že to stihnu tak nějak proběhnout  a prohlédnout a dojít na vlak ?" Muž na mě zkoumavě pohlédl, usmál se a pravil : ,, Víte, kolik ta zahrada má arů ?" Lehce jsem zcepeněl a vydal ze sebe : ,,Tak, jsem tu prvně a kdoví, kdy zase přijedu."

Byl jsem připravený na to, že za cenu 180 Kč vstupného areál prostě spíše nějak prolétnu a namačkám několikrát spoušť mobilu. Jenže, ono se nevyplatí ze strany vystavovatele, se za každou cenu chovat tržně a lidské chování má mnohdy úspěch. O tom je ostaně i jedna komedie s Vlastou Burianem ( Zlaté dno), kdy své tehdy ještě netušené budoucí manželce ukáže, jak se také dá podnikat v papírnictví.

Ten člověk ,,jenom přemýšlel" a pravil : ,,Podívejte se, prší, tak to máte zdarma." To pak máte opravdu chuť takovému podniku udělat dobrou reklamu a díky tomu co jsem viděl, tak určitě nevylučuji jednou nějakou delší návštěvu v příznivějším počasí. Zahrada na mě udělala opravdu veliký dojem, je za tím plno práce a opravdu doporučuji její návštěvu každému. Nebudete litovat, byť třeba máte blíže k technickým, či vědeckým věcem, protože to oko i duši rozhodně potěší a zároveň to zdravotně prospěje.

Pak jsem tedy již zamířil k vlaku, a jak vidíte na obrázku, tak i na nádraží bylo co obdivovat. Cestování prostě přináší nejrůznější podměty. Vyjel jsem tedy ve 14.17 z Kroměříže a myslím, že jsem tu od těch 9.45 hodin strávil napoprvé času dostatečně, ne ? Tak jistě, dalo se ještě jít na takové vyhlášené vyjlídkové místo na Kroměříž, ale na první seznámení za mě dostačující. Ostatně, to je ta obrovská síla této jízdenky Jízdenky na léto, že sice musíte několikrát brzy vstávat, ale i když něco není třeba to, na co se nějak zvlášť těšíte, tak se to všechno za ten paušál schová.

Máte lidi, že znají jenom ty kopce a rozhledy, lesy, tůry, nebo zase pořád sedí někde u vody, či u rádia a přitom je ten náš svět tak bohatý.To nemluvím o skupině, která si libuje v návštěvách různých obchodů a přemýšlí, co si ještě koupi do domácnosti.

V Hulíně jste tedy ve 14.25, znovu projdete budou a ve 14.28 to jede do Olomouce. Tam přijedete ve 14.52. Pak máte čas až do 15.16, kdy jedete přímo do Kolína. Kolín vás má uvítat v 16.57 a RegioJet má odjet v 17.14. Doma jste na nádraží ČD v 18.14 hodin, když se vše daří. Když ne, tak si musíte říci, že je to akce jednou za rok a domů spěcháme hlavně kvůli určité večerní pohodě.

Jsou samozřejmě pasažéři, že se jich vše týká mnohem častěji a ve větší míře, ale dokud se budeme jen něčemu přizpůsobovat a necháme na sobě štípat dříví, tak si nestěžujme. Těch snímků jsem pochopitelně nafotil v Kroměříži mnohem více a třeba z Květné zahrady i interiéry, nádherný malovaný strop rotundy a pak řadu videí s fontánami, které jako mám pro youtube, ale pak to tam většinou nedám.

Ono je to sice takové hezké a uklidňující, ale doba chce asi něco akčního. V každém případě si nemyslím, že mám nějak právo sem vše dávat. Je to pozvánka kvůli tomu, aby si tam každý zajel a sám si něco nafotil. Vlastně je to taková nápověda, protože i já je občas potřebuji. Lidé mi na cestách někdy říkají, co je kde pěkného, nebo kde jsou ubytovaní atd. Jen do tohoto světa zavítat a být trošku v obraze. Hezký den !

Kdo by neznal ten slavný citát z divadelní hry Záskok, která patří k nejlepším hrám Žižkovského divadla Járy Cimrmana ? Ale, tak mladí žijící na internetu už asi ne, ale my mnozí ještě ano. Nicméně jsem sem jezdil již v osmdesátých letech dávno před touto hrou a České Budějovice mě svým génius loci okouzlily. Poslední návštěva pak patřila výstavě Země živitelka v roce 1996, která je tu zasazena do velmi hezkého romantického prostředí.

A tak mě napadlo, že další výlet na Jízdenku na léto povede sem. Ostatně, není bez zajímavosti, že loni to byl Tábor, tak už to letos opravdu chtělo.Opět se ukázalo, jak nás ty vazby z minulosti leckdy přitahují. Do Českých Budějovic je z našeho Mělníka tak perfektní spojení, že kdo se o to nezajímá, tak to ani neví. Můžete samozřejmě ráno užít i autobusu a pražského metra k cestě na hlavní nádraží, ale dle mého názoru je to zcela zbytečné.

Pak se ještě musíte rozhodnout, zda tam chcete být hodně brzy na úkor spánku, nebo zda stačí taková pohodička, jako když jste časově na cestě do práce. Je to až k nevíře, ale Mělničan se může objevit přímo z domova v Českých Budějovicích už v 8 hodin ráno a jezdí sem z Prahy především dva druhy spojů. Jeden se jmenuje Jižní Expres, staví jen ve stanici Tábor a cesta mu tak trvá 1 hodinu a 40 minut. Druhým je pak rychlík Vltava, který již staví třeba i v Benešově u Prahy, nebo ve Veselým nad Lužnicí, ale i tak jede trasu pouhé dvě hodiny.

Dalo by se tedy říci, že těch 164 km po kolejích z Prahy je časově přijatelných i pro ty, kteří cestování moc nemusí a hlavně chtějí být brzy v cíli výletu. Od nás je to pak po kolejích 214 km. Pokud tam tedy chcete být už v 8 hodin, tak vlak z Prahy odjíždí v 6.20 hodin, a pak je asi ten autobus a metro na místě. Teoreticky můžete jet do Prahy vlakem ve 4.15 hodin s příjezdem v 5.20 na hlavní nádraží, ale co tam tu hodinu budete dělat, když mnohé obchůdky mají ještě zavřeno ?

Já se však spokojil s tím, že do Českých Budějovic přijedu až v 10 hodin dopoledne a z Mělníka jsem jel vlakem v 6.48 hodin. Přijedete v 7.56 do Prahy a ten čas do 8.20 hodin, kdy odjíždí Jižní expres je vhodný k přechodu na nedaleké nástupiště a kontrole vagonů s volnými místy. Ještě máte čas si něco přečíst a případně se seznámit s potenciálními spolucestujícími. Místenky jsou aspoň pro mě zbytečné. Mimochodem, máte na netu i předpokládanou vytíženost spojů a na chodbě u každého kupé se dočtete, která sedadla jsou zamluvena.

To víte, že někdy se i třeba z nepozornosti stane, že vás někdo s místenkou může někde požádat o uvolnění místa, ale obvykle lze najít nedaleko místo jiné. Jen jednou jsem byl za těch 11 sezón poslán do uličky na hlavní trati beznadějně přecpaného vlaku turistickým oddílem a dopadlo to neskutečně úsměvně.Veselí lidé turistického oddílu ještě rádi mezi sebe podle vyvíjejících se možností dostanou člověka, který není pohoršený a má k diskusím ohledně turistických cílů co říci. Ale, to už bude možná osm, devět let.

V Českých Budějovicích jsem tedy byl v 10 hodin a tentokrát jsem  měl plno času, se dívat z okna, nebo něco číst, protože postarší pár, který ke mně nastoupil do kupé a jel jen do Tábora byl zcela nespolečenský a ani spolu moc nerozmlouval. Z Tábora už jsem jel v kupé zcela sám. Prostě, takové bydlení jen pro sebe. Zdejší nádražní budovu i nástupiště jsem viděl již před rokem na cestě k nejjižnějšímu bodu ČR, a tak až uvnitř jsem prohlížel nové krámky a marně jsem se snažil ve vzpomínkách dostat 40 let nazpět, když tu příslušník VB kontroloval legitimaci muže, který si dovolil na lavičce dokonce lehnout.

Tehdy tu již někdy ráno v šest hodin otevřel jakýsi bufet s pivem i gulášem, ale nyní tu bylo tolik nejrůznějších obchůdků, kde nechyběl ani kadeřník, květinářství a samozřejmě různé novinové a gastronomické služby, jak se ostatně na krajské město sluší. Jenom tu musíte přejít na pěší zónu přes semafory velmi rušné třídy. Lannova třída je pojmenována po místní význačné osobě, vede k centru a je plná různých obchodů. Právě proto, že jde o pěší zónu, tak si ji snadno zapamatujete na celý život.

Vojtěch Lanna má pak v nedalekém parčíku i svůj pomník. Do centra je to na největší české náměstí snad jen 10 minut a náměstí Přemysla Otakara II. je prostě historickým a populárním klenotem, kterému dominuje především  Samsonova kašna a honosná budova radnice, ve které se nachází i celkem prostorné turistické informační centrum. To se ví, že má první cesta musela vést samozřejmě sem kvůli vizitkám i pohledům, když jsem krátce předtím navštívil kvůli fotografiím Masné krámy a prošel ulicí Piaristickou a Českou k centru v budově radnice z druhé strany.

Vždyť v Masných krámech také člověk kdysi nejednou poseděl, jako v Praze U Fleků. Tato historická města mají prostě své kouzlo i v těch úzkých středověkých uličkách a jsem rád, že i u nás doma máme takové uličky, jako je Česká, či Zámecká, včetně dalších hezkých ulic, které vycházejí z náměstí Míru. Když jsem vyšel z radnice, tak bylo všude kolem překvapivě mokro a opravdu jen drobně pršelo, čímž dostaly ulice zase takovou jinou atmosféru i vůni.

Na fotografování to moc dobré nebylo, ale naštěstí se počasí již jen stále zlepšovalo. Vydal jsem se ulicí Biskupskou k Železné panně, kde jsem také tak trošku lovil vzpomínky a fotografoval, když déšť konečně ustal. Nemohl jsem jinak, než vkročit na Železný most, pohlédnout proti proudu Malše a stočit se vpravo do parku k budově hvězdárny a planetária, která sousedí se soutokem Malše a Vltavy. Pak jsem se jako kdysi vydal proti proudu Vltavy, abych zkusil najít fotbalový stadion, kde jsem kdysi s partou mezi půlnocí a třetí hodinou ranní zkoušel na lavičkách v hledišti přespat, než nás vzbudil déšť.

Pokračoval jsem podle Vltavy stále dál a dále a zkoušel jsem, zda neobjevím místo, kde asi tak mohl stát autokemp Dlouhá louka, kde jsem také prožil s partou jednou jednu noc. Jako s uděláním jsem nějak ani nepotkával podle řeky žádné lidi, až jsem došel asi ve 12.10 na místo zvané Trilčův jez. Ale, našel jsem zajímavé objekty. Nejprve to byla hokejová Budvar aréna, pak fotbalový zřejmě hledaný stadion Střelecký ostrov, kde dnes hraje Dynamo České Budějovice, pak také sanatorium, krásnou vodárenskou věž a nakonec mi chvíli dělala společnost asi čtyřicetiletá servírka, která šla ještě někam dále podle řeky, ale ta věděla jen to, že Dlouhá louka je jméno komplexu budov za řekou.

Cestou zpět od jezu už jsem potkal jedno krásné opuštěné posezení v zahrádce u řeky, a pak takového místního týpka také kolem čtyřicítky, který však už měl slušný přehled. Upozornil mě, že zmíněný ATC ( autokemp) ležel dále od řeky při silnici na Český Krumlov, ale ačkoliv tam prý nějaké ubytování snad ještě je, tak nemá potuchy, jak si vedou, protože to tam prý šlo nějak špatným směrem. Tak, ono mi šlo stejně spíše o procházku v krásných místech, kde jsem se kdysi musel již  v tomto životě prokazatelně nacházet :-) .

Právě s tímto týpkem jsme se zasmáli společně větě, kterou jsem použil v názvu, a která je z divadelní hry Záskok, snad našeho nejůspěšnějšího divadla všech dob. Inu, komedie a legrace byla vždy nám Čechům vlastní. Před Budvar arénou jsem přešel na druhý břeh a zůstal mu věrný až na křižovatku, kde se již díváte na brány výstaviště. Tady všude podle Vltavy, ale konečně i podle Malše je v zeleni příjemně a ani nemáte pocit, že jste v krajském městě.

Navíc byla na druhé straně plovárna, bazén, různé gastronomické podniky i v dáli historické stavby, takže jsem se rozhodně nenudil. Dokonce jsem tu potkal u křižovatky chlapíka, který mi potvrdil, že tou velkou silniční křižovatkou již skutečně koukám na hlavní bránu výstaviště a opět se stalo to, co  se mi u těchto setkání s dobře odhadnutými a mnou vybranými lidmi tak líbí. Jen jsem mu řekl mezi řečí, odkud že jsem přijel, tak už mi vyprávěl, že má v Černoučku pod Řípem bratra, a samozřejmě minimálně věděl, že odtud pochází náš současný prezident.

Já už byl trošku duchem jinde, protože hodinky ukazovaly asi 12.40 hodin a já chtěl ještě stihnout návštěvu Černé věže, kterou mi doporučil první týpek, a pak už jet ve 14.10 vlakem domů, abych zbytečně nejel domů až někdy pozdě, když jsem tu v rychlosti viděl skoro vše, co jsem po letech vidět chtěl. Navíc mi zrovna přijel trolejbus, který byl samozřejmě dobrým objektem pro foto. Vždyť ne v každém městě jezdí trolejbusy a v Praze máme nyní asi jen pár linek.

Vydal jsem se tedy přes most na pravý břeh řeky Vltavy, abych prošel kolem plovárny do parku, odkud již vidíte Železnou pannu, kde jsem svoji okružní pouť dnes začínal. Tentokrát jsem si to však zkrátil Radniční ulicí a smotnou radnicí znovu na ,, velké náměstí", kde také probíhala na panelech výstava o osvobození Českých Budějovic a odtud jsem již vplul do Černé věže. Ta má asi 70 metrů výšky a čeká vás 225 schodů. Za 80 Kč vás pokladní pustí do ochozu a k mání jsou ještě nějaké magnetky, pohledy i leporela.

Co vidíte ? Tak především celé České Budějovice. Pak tedy ještě například i horu Kleť, kde není jen rozhledna a hvězdárna, ale také vysílač. Na frekvenci 103.4 MHz můžete u našeho zámku poslouchat například signál stanice Hitrádio Faktor právě odtud. A vedle jednoho vysokého hotelu spatříte na severu chladící věže elektrárny Temelín. vše tu najdete popsané na vyhlídkových panelech. Počasí opravdu přálo a nálada byla výborná.

Odtud jsem ještě utíkal zpět do infocentra, protože jsem si uvědomil, že jsem tentokrát sice přijel zcela připravený se seznamem požadovaných vizitek do turistického deníku, ale na Černou věž jsem zcela zapomněl. To už jsem však věděl, že za 10 minut jsem na nádraží a opravdu nebylo kam spěchat. Ovšem, udivil mě telefonát s domovem, když jsem se dozvěděl, že prý nejde na Mělníku elektrika, je blackout a možná, že se prý budu těžko dostávat domů. Ale, tak to snad ne. Vždyť je tak krásně a vše báječně vychází.

Snad mi nikdo nechce tvrdit, že budou zase problémy tak, jako když jsem se loni nemohl dostat z Jihlavy domů. Tak, teď je sice také pátek, ale aspoň je večer ještě daleko, pomyslel jsem si. Návrat začal podle předpokladů. Vyjel jsem rychlíkovou Vltavou ve 14.10 hodin po čtyřhodinové návštěvě krajského města, která mi přišla postačující. Kdybych si ještě na něco vzpomněl, tak si tam mohu v legraci druhý den skočit znovu. To je právě ta výhoda té úžasné paušální jízdenky, že vás nic nezajímá a můžete to opravdu říci tak, jako když jste zapomněli koupit něco v místním Kauflandu a koupíte to tam zítra.

Vlak dojel  někdy před 16. hodinou jen kousek před pražskou stanici Praha - Vršovice a začalo neskutečné peklo. Původně jsem měl být již v 16.10 na hlavním nádraží, kde na mě čekala potenciálně prohlídka knižního obchodu Luxor a v 16.43 mi měl jet vlak domů s příjezdem v 17.48 hodin, aniž bych měl za cestu nějaké další výdaje. Ostatně, místní automat na metro na hlavním nádraží přímo nesnáším. Místo toho, aby vás to vedlo k nějakým jednoduchým úkonům pro nákup lístku, tak se vás to nejprve zeptá, zda chcete třeba koupit jízdenku, a pak vás to upozorní, že máte postupovat podle návodu.

To již obvykle vidím tak rudě, že vůbec nepoznám, kde má automat ty své různé přihrádky pro příjem drobných mincí i pro výdej jízdenek. Na takový návod předem nervy nemám a nejsem tu sám. Co se nestalo ? Náš vlak přijel do hlavní stanice až v 17 hodin, podchod byl plný zmatených lidí, kteří hledali na světelných panelech již v podzemních tunelech své vlaky a ani já ten svůj už neviděl. Napadlo mě, že je to logické. Proč by nějaký vlak na Mělník přímo v Praze na hlavním nádraží, kam jezdí desítky spojů různých linek, tak proč by se měl zajímat o nějaký vlak od Českých Budějovic, který tu měl být 35 minut před jeho odjezdem? To by také mohl jet rovnou až o půlnoci, až to sem všechno přijede.

Dostal jsem se až k metru a nestačil jsem se divit. Metro obehnané červenou páskou a čtyři lidi u něj. Na druhé straně ty nechutné automaty a mezi tím budka informací, se dvěma ženami a telefonem věčně u ucha. Zjistil jsem, že mají také kasu s drobnými a já potřeboval rozměnit. To jsem si naběhl. ,, Peníze si jděte někam rozměnit, automat je vedle, nic vám neprodáme, a proč je metro obehnané ?!"  Do rukou dostávám s přísným pohledem leták o uzavření asi osmi stanic s platností 3. a 4. 7. .Říkám si : ,, Klid, hlavně klid." Jako ten Švejk tak typický pro Tábor, Písek, Putim, Vodňany a České Budějovice, který má díky Vaňkovi svoji sochu v našich mělnických Kralupech nad Vltavou.

Kouknu na tabuli odjezdů a mám snad mžitky před očima. Svítí tam Mělník, bliká číslovka 16.43 a z rozhlasu letí zpráva, že máme ukončit nástup do vlaku. Ženu jak o závod mezi lidmi v tunelu a po schodech nahoru, neb nemám co ztatit a naskakuji do vlaku. Tady se několik lidí dívá užasle po sobě i ven a všichni věří, že jsou ve správném vlaku, ale nikdo tomu nevěří stoprocentně a ani nikdo neví, kdy vlak skutečně odjede.

Pak se vrátí do vagonu muž, který šel zjišťovat situaci, a který rozmlouval předtím s jednou slečnou. Prý je ucpaná trať a nádraží přijímá jen příjezdové vlaky. Dochází mi, že je to vlastně dobře a dávám rozhodnutí ČD palec nahoru. Nelze to vidět tak, jako často u autobusu, ale ono i u vlaku, kdy je cestující naštvaný, že už chce jet z Prahy domů a vlak, či autobus tu ještě není, nebo stojí dlouhé minuty na místě.

Je 17.32 hodin a vlak odjíždí o 45 minut opožděný. Mohlo to být všechno opravdu horší. Musím vduchu chválit všechny ty, kteří měli kolem odjezdů vlaků opravdu veliké starosti a učinili rozhodnutí taková, jaká učinili. To se nestává pokaždé, jak jste viděli loni, když jsem měl problém se dostat večer z Jihlavy domů. Nemohl jsem ani spoléhat na to, že mě ještě někde někdo případně ubytuje a štěstí, že jel kolem večer se zastávkou v Jihlavě mezinárodní autobus do Prahy.

Zvládli to především dopravní provozovatelé, hasiči, lidé, kteří jsou závislí na elektřině a museli nějak zajistit své služby. Ale, je pravda, že jsem si v jednu chvíli vzpomněl na jednoho svého dávného nadřízeného, který řekl : ,, Hele Fando, já ti to udělám. V pondělí ráno tam máš 16 lidí." Tak to prostě chodí. Tak tedy skončil jinak perfektní výlet s doporučením na výlet, jehož konec se stává tak ... Kolik ? ...Maximálně jednou do roka. ( Jáchyme, hoď ho do stroje.)

Závěrem malá poznámka k poslednímu článku. Pět čtenářů z vás posledně vidělo lehce lechtivou fotografii mladé slečny ve spící poloze, kterou jsem si chtěl rýpnout po dovolené v legraci do naši nadějné pracující mládeže se slovy : ,, Vidíte, když bude jezdit vlaky, tak toho uvidíte až až." Samozřejmě by se smáli, a o to jde dělat legraci kolem sebe i třeba ze sebe. Smích sbližuje lidi i generace. Ač šlo o cizinku, tak jsem foto odstranil. Ona je to tak trošku nefér podpásovka a hlavně na netu, byť některá děvčata jsou na své tělo pyšná a jeho propagace jim nevadí. Jinak věřím, že leckteré médium je za takové bulvární fotky rádo a leckteré odvětví má tendenci na svůj web, nebo fb, či žurnálové stránky fotky pohledných žen občas zařadit, ale zvolil jsem zkrátka zrušení fotky, byť pokušení tu bylo.

Opravovat chyby se mi dnes už nechce a musím plánovat další cestu. Jsou tam hlavně vynechány někde mezery u slov. Ještě jsem mohl dodat, že tu mají také ne dlouho mezinárodní letiště, jeden strašidelný les, kde došlo k několika záhadným úmrtím, a který se nachází tuším západně od sídliště Šumava, kde jsem mimochodem také kdysi byl, anebo připomenout, že než přijedete na zdejší hlavní nádraží, tak jedete kolem pivovaru Budvar.

Hezký letní týden !

Kdo z nás by se netěšil na dovolenou ? Jenže, když to přijde, tak zjistíte, že naprostá většina lidí zvyklých na vlastně určitý stereotyp všedních dní je najednou taková bez nápadů. Samozřejmě, že zejména ti mladší plní síli už třeba mají dlouho někde u nás i v zahraničí zamluvené i nějaké pensiony, ale řada lidí sází i na to, že prostě budou doma odpočívat, občas vyjedou někam na výlet autem, nebo jen někam poblíž na kole, či snad udělají i nějakou domácí práci a 14 dní stejně uteče, jak voda.

Každého čeká se k věci nějak postavit a nelze říci, že bychom u svých známých neměli nějaké příklady. Vždyť dnes lidé cestují různě i do zahraničí a ti největší mladí dobrodruzi jsou dnes zvyklí i na trávení života v odbavovacích letištních halách, řešení dopravy do center měst a různého telefonního dohadování, když se někde vyskytnou nějaké problémy. Já se rozhodl, že si nebudu dělat žádné násilí a zkusím zůstat u hodnot, které mě od roku 2014 s Jízdenkou na léto nezklamaly.

Sice mi přijde mnohdy milejší vystoupit na nějaké skoro zapomenuté zastávce kdesi v našich lesích, ale tato jízdenka i nutí dostat člověka trošku do společnosti i větších měst, a vlastně asi i více přemýšlet. Obnovujete hodnoty, od kterých jste se nějak za ten rok vzdálili.

Cíl jsem tentokrát podvolil zcela svému rozhlasovému hobby. Bývá běžné, že nadšenci rybolovu si jedou sednout k daleké Orlické přehradní nádrži, aniž by je zajímalo nějaké krásné historické město Písek, hrad Zvíkov, hrad Orlík, nebo Žďákovský most a radioamatéři zase valí kvůli vzdáleným signálům na kopce. Obvykle se snažím spojit leccos dohromady, ale tentokrát jsem si zahrál na takového hobby profíka, jako kdysi, když jsem proháněl občanské radiostanice.

Před cestou jsem tedy vyzvedl z automatu dva PID lístky v hodnotě 50 Kč, abych mohl jet rychlíkem společnosti RegioJet ráno v 5.40 hodin do Kolína. Tady jsem nastoupil po 20 minutách různého zevlování ve stanici i před ní opět po roce do rychlíku Silesia, který jezdí z Prahy přes Ostravu do Varšavy. Vždy se tu nějaké volné místo najde a vždy je to dobrodružství. Tentokrát tu bylo zcela prázdné kupé s jednou slečnou s doslova obřím kufrem.

Polabskou krajinu daleko za Pardubicemi střídají hluboké krásné lesy v údolí řeky Orlice.

Sice tam právě už jeden chlapík zaplul, ale pořád tam bylo dost místa, až na ten kufr na podlaze. Vkročil jsem s tradiční otázkou ohledně volného místa, posadil se k oknu a přemýšlel jsem, že tu to zavazadlo moc šťatně nestojí. To neuniklo něžné bytosti, která mě vzápětí anglicky vyzvala, zda bych zavazadlo nemohl dát tam, kam patří. Nevím, co v kufru bylo, ale až jsem zaúpěl a slečna vše jistila. Sotva jsme dali zavazadlo do zavazadlového prostoru, tak slečna zaujala spící polohu, kterou by bralo asi kdejaké bulvární médium pro vylepšení, či zpestření.

Inu, jako pro legrační poškádlení několika dvacátníků mimo elektronická média na téma : ,, Nejezdíte vlaky, nevíte oč přicházíte", tak v dnešní době asi dobré, ale .... když tak tady čtete ty články o výletech, které se leckdy odehrávají částečně v hromadných veřejných prostředcích, tak je to zase jiná atmosféra, než v osobním automobilu. Skutečně nelze přehlédnout, kdo jimi jezdí nejvíce a je to někdy slušný nepoměr.